Tak jsem byl v sobotu, 21.4. 2012, v Praze. Odboráři si postavili úžasné pódium, zburcovali celý národ a … nic. Sto tisíc naštvaných daňových poplatníků se od svých bossů nedozvědělo recept na vymícení korupce, kterou musíme stále krvavěji živit ze svých kapes, ani náznak řešení morální kryze, zmítající po desetiletí naší politickou scénou. Stop vládě, stop reformám, předčasné volby! Toť vše.
Po akci jsem si šel dát pivko do své oblíbené vinohradské hospůdky. Nikoli s ministrem Kalouskem, ten právě nad škopkem chmelového moku kul pykle se šéfem odborových svazů Zavadilem (jak nám večer prozradily záběry TV Nova). Seděl jsem sám. Po chvíli ke mně přisedly čtyři dámy ranně důchodového věku, klopy dekorované žlutými plackami s nápisem „Stydím se za vládu a prezidenta ČR“. Objednaly si turecké kafe a počaly nad ním rozpačitě hodnotit právě proběhnuvší akci. Neměly z ní dobrý pocit. Klábosily, přely se i přitakávaly jedna druhé navzájem. „A co Vy si o tom myslíte?“ prohodila směrem ke mně jedna z nich právě ve chvíli, kdy jsem ze zaprášeného kouta zvedal futrál s kytarou, chystaje se k odchodu. „No, já nevím…“ lezlo ze mne nejistě „…víte, přes dvacet let se tu snažíme udělat pořádek a ono je to přitom tak jednoduché.“ Všechny na mne zůstaly hledět. „Myslíte?“ otázala se po chvíli tiše jedna z nich. „No, já nevím.“
Proplul jsem plnou hospodou a šoural se kolem Vinohradského divadla dolů k Nuslím a pak dál směrem na Kavčí Hory. Před Českou televizi mířily tou dobou, vedeni ozvučenou dodávkou lidí z SKDE (Skutečná demokracie), i zhruba dva tisíce protestujících z Václavského náměstí. Už podruhé jsem zde spolu s nimi hřímal ze střechy oné dodávky slova, pro která mi stojí za to trmácet se z Valašska do Prahy: „Demise vlády, předčasné volby, zastavení reforem ani nic jiného bez změny volebního zákona vůbec nic neřeší. Svět se mění. Přichází čas autonomní demokracie, kdy nebudou moci okupovat kandidátní listiny vybraná esa zlodějských stran. Nastává doba, kdy každý volič napíše na volební lístek jméno nejdůvěryhodnější osoby ze svého obvodu (obce, čtvrti, městské části) a ten, kdo takto získá největší počet hlasů, bude pak volit další a ti další …až po naše nejvyšší zástupce- zodpovědné správce země. Stejným způsobem je pak bude moci za případná selhání odvolávat. Žádné kuloární dohody, závazky, omezení poslaneckých klubů a povinnost hlasovat právě pro to či ono, co si někdo u někoho z vedení partaje dojednal (čti uplatil). Tedy zásadní systémové omezení korupce a vlivu organizovaného zločinu na náš každodenní život…“ Něco, co odboráři nepřipustí, dokud je budou řídit současné mafie. Dokud…

Dohrál jsem a dopovídal, prodal několika desítkám lidí své CD, natankoval tak pohodlně plnou a vydal se zpět na Moravu. Kolem desáté večer mě vítal můj věrný pes, králíci vděčně přijali dávku sena a čerstvou vodu. Posadil jsem se na zápraží, upil z plácajdy úžasné loňské slivovice a dlouho se díval dolů do údolí. Světel v okolních chalupách pomalu ubývalo, až kolem půlnoci zhaslo snad poslední. Dopil jsem a přemýšlel nad těmi utrmácenými dámami. Dojeli už zřejmě domů jedním z desítek a stovek sjednaných autobusů, které jsem v provazech předjížděl od Prahy až po Kroměříž. Jestlipak už spí. A jak se jim spí, po té nic neřešící odborářské šaškárně..?