V takové situaci máte na výběr: buďto dělat, že se vás to netýká, emigrovat či postavit se proti neviditelné armádě mocných, bezcharakterních a všehoschopných zmetků. Zvolil jsem filosofii útěku vpřed. Nesouhlasil jsem s tím, co mi říkali v televizi, nevěřil policii, soudcům ani státním zástupcům. Už nikdy…
Během prvního roku, od onoho jara 2001, kdy s nasazením maskovaného komanda přepadli a zatkli disidenta, chartistu, bývalého politického vězně a následně po deset let nejlépe hodnoceného důstojníka BIS, Vladimíra Hučína, jsem po celé ČR zorganizoval, nazvučil, odehrál a odmoderovat neuvěřitelných 306 protestních akcí.
Sám by člověk sotva co podobného zvládl. Dal jsem se proto dohromady s dalším bývalým disidentem, Petrem Cibulkou. Ten se tv té době snažil prorazit pevná vrata politického systému, uzamčená elitní skupinkou polistopadových výtečníků. Lidé kolem Petra si říkali Pravý Blok. Bylo jich asi třicet, co se dokázali sejít a asi pět, kteří dovedli dlouze diskutovat na téma nutnosti politických změn. Podepsal jsem přihlášku, skončil s podnikáním a ze svých úspor začal financovat kampaň Pravého Bloku (od první chvíle tak trochu svou) za propuštění Vladimíra Hučína. V prvních měsících nám stáli po boku především písničkář Pepa Nos a bratr Karla Kryla, Jan. Společně jsme objížděli naši malou republiku a dělali mítinky. Každé pondělí v Praze, každý další den pak v jiném okresním či krajském městě. Kopírovali jsme přitom jejich písničkářskou šňůru, kdy vystupovali na gymnáziích s pořadem „Nostalgie s Krylem“. Naše role se postupně slévali a já se tak brzy objevil i na jejich školních pódiích. Byl to nezapomenutelný rok kočovného života, života plného zvratů a překvapení. Bez několika hodin skutečně celý rok trvalo, než se otevřely vrata Pankrácké věznice a z nich vyšel Vladimír Hučín.
Kdyby nám tehdy někdo řekl, že bude naší zkorumpované postkomunistické justici trvat dalších šest let, než připustí svůj „omyl“ a upustí od urputných snah naplnit státní zakázku na likvidaci nevinného, nepohodlného člověka a očistí jeho jméno, nevěřili bychom. Bylo to ale skutečně tak. Další stovky protestních akcí, desítky nákladných mnohadenních soudních líčení, odsouzení, odvolání a vše stále dokola… Rád vám to zde popíši jakousi formou pamětí. Bude to ale smutné čtení. Příběh s otevřeným koncem. Více brzy. Ziggy
