RESTY
To, jak v poslední době zanedbávám svůj web a s ním i vás, jeho návštěvníky, mi už pomalu nedá spát. Mám připravenu nálož fotek z posledních akcí, stejně jako se mi ledasco objevného chce říct k dění na naší politiké scéně a kolem mne vůbec, leč nemůžu se k tomu jaksi dokopat. Většinu času teď „promarním“ manažerováním se, což není nic jiného, než každodenní civění do počítače s telefonem u ucha při domlouvání vystoupení pro školy od základek (programy s mou kapelou Rebel band) až po vysoké (s Konfederací politických vězňů a nově i sólová vystoupení o protest-songu „Rebelové v hudbě“) a taky večerních klubovek, čajoven a hudebních hospůdek, do kterých mě to opět sakramentsky táhne. Netěžuji si, je to nezbytná součást mých koncertů a v neposlední řadě má milovaná práce, v prvních měsících školního roku ale zabere zatraceně moc času a celkové kapacity. Do toho bojuji s dodělávkami na krbové vložce, kterou jsem loni dostal darem od Vládi Hučína (sakra, ještě aby mi za to napařili daň!) a minullý podzim ji včetně horkovzdušného rozvodu tepla úspěšně nainstaloval, abych ji, poučen závažnými nedostatky, letos celou přestavěl. Přesto mě několikrát v mém promrzlém příbytku v hlouby valašských hor opakovaně navštívila múza a u této zaprášené klávesnice tak přišlo na svět několik nových děl nevyčíslitelné umělecké hodnoty (už proto, že se oním výpočtem dosud nikdo nezabýval). A proto prosím věřte mi, že jsem na vás nezapomněl, nezanevřel a chtěl bych vás žádat o totéž. Navěky pouze váš Ziggy
PS: Tak mi to nedalo a vložil jsem vám sem několik čerstvých fotek z poslední akce
5.9. 09- sobota
Jak tak hledím na ty své nářky ohledně ukončení „Mého deníku“ (v důsledku předlouhé pauzy při rekonstrukci stránek), napadlo mě, proč vlastě nepokračovat v jeho psaní i tady? Vy budete mít co číst a já se tím aspoň částečně opět zbavím toho příšerného tlaku, který v sobě nosím- nic neříkaje. Dnes už je docela pozdě (dokonce už pár minut neplatí ani nadepsané datum), ale mé první výlevy na sebe jistě nenechají dlouho čekat. Přeji vám klidnou, sobotní noc. Zajisté už všichni spíte… :-)
PS: No a teď už nevidím důvod, proč tomu celému opět nevrátit název „Můj deník“. Staň již se!
————————————————-
Přátelé, na několikerou výzvu z vašich řad jsem konečně vytáhl z archívu své staré články, které jsem vedl na svém webu až do jeho rozebrání mým webmaistrem a vložil je do současného systému, tedy sem, kde už tomu neříkáme Můj deník, ale Blog. Technika je sice krásná věc, pokrok nezastavíš, ale osla z prašné cesty na autostrádu nedostaneš. Že nerozumíte? No, to je nejnovější přísloví (cca 12 vteřin), které nejlépe vystihuje situaci. Od chvíle, co mám na webu svůj slavný Blog, přestal jsem psát deník. Stojím předními sudými kopyty na asfaltu a ohlížím se posmutněle po prašné stezce, vzpomínaje… Pojďte si, kdo máte chuť, zavzpomínat se mnou.
—————————————————-
Můj deník
V této rubrice najdete postřehy mapující životní dráhu jednoho málo známého, nezřídka přeceňovaného, svobodomyslného, dosud žijícího umělce z přelomu dvacátého století. Pokud jste měli to štěstí a byli jste přímými účastníky či náhodnými svědky jeho vzletů a pádů, neváhejte prosím přispět prostřednictvím fóra k doplnění detailů z mistrova života, které textaři a písničkáři Ziggymu Horváthovi nebylo souzeno v paměti uchovati. (Po bližších důvodech výpadků prosím nepátraje).
————————————————————————————-
15. května (pátek)
Prasák, nebo pasák?
Když jsem byl onehdá na návštěvě u paní Mašínové, sestry Pepíka a Ctirada, nevyhnuli jsme se samozřejmě při našem povídání ani polistopadovému politickému fenoménu- Jirkovi „Roko“ Paroubkovi. Jeho snahu o instalaci luxusní štětky (hérečky) Kateřiny Brožové do vysoké politiky ohodnotila paní Zdeňka stroze: „Je to pasák.“
Osobně mi při první zprávě o tomto buldozerově záměru vytanula na mysli slova jeho křehké ženy o Jirkově sexy- mozku. Jak znám novináře, zajisté mají na svědomí špatnou interpretaci slov mladé paní Paroubkové právě oni. Bezesporu na otázku: „Co Vás na Vašem muži nejvíce přitahuje?“ odpověděla: “ To, že myslí jen na sex.“
Pozor ale přátelé, velmi nerad bych upadl v podezření, že se snažím našeho budoucího pana premiéra představit jako nějakého úchyla! Naopak- jsem přesvědčen, že i v těchto situacích myslí na blaho občana, tedy na jeho sex. Sám to ostatně potvrzuje v níže uvedené videoreportáži (zaváhá, kdo neshlédne, takové „retro“ už se fakt nevidí :-) ) :
http://www.novinky.cz/domaci/168824-herecka-brozova-nedostala-nominaci-do-snemovny.html
Můj závěr je tedy naprosto neobjevný- Jiří Paroubek je připraven své touze po moci položit na oltář už skutečně cokoli. Po své cti a staré, utahané ženě na něj vleče svou další živou oběť- prostou puťku Kateřinu Brožovou.
12. května (úterý)
Tenkrát na východě…
Jak jsem právě zmínil na fóru, po prodlouženém víkendu marodím. Můj klid na lůžku však vzal za své po přečtení článku o Klausově návštěvě Ruského velvyslanectví, kam zašel na sklenku vodky i se svou vykutálenou Lívií:
http://www.novinky.cz/domaci/168476-klaus-oslavi-na-ruskem-velvyslanectvi-dodatecne-den-vitezstvi.html
Pravdou je, že pokud by naši zemi skutečně osvobodily Spojené státy, namísto SSSR, která po dobytí našeho území nastolila okupační správu na chlup stejnou protektorátnímu zřízení, neseděl by tento glorifikovaný účetní na hradě, ale v nějakém zatuchlém kanclu nad malým účetnictvím. Nepíši to zde z nějaké své žlučovitosti, pouze si připravuji alibi, aby si o mně jednou vnoučata po první hodině dějepisu nemyslela, že musel být chudák děda tenkrát za cara Klause asi padlý na hlavu…
9. května (sobota)
Pepa jede přes šede…
Moc se omlouvám za krátký výpadek, nebylo ale nějak toho času, tak alespoň pár řádek teď, cestou do postele po oslavě narozenin Pepy Nose. Akce k jeho šedesátinám byla skvělá už proto, že nebyla moje. Během večera se odehrálo několik zábavných momentů, např. když kdosi z přítomných zmínil výrok Franty „Ringo“ Čecha, že by jako pro všechny polistopadové politiky postavil samostatný kriminál. Bylo k půlnoci, když se kolem toho rozproudila živá diskuse zakončená mým telefonátem Ringovi na mobil, kterýžto kontakt mi kdysi dal. Franta už spal, ale svůj smysl pro humor jednoznačně prokázal tím, že přijal s pobavením můj názor, podle kterého by sám za své polistopadové politické aktivity zasloužil minimálně podmínku, pak dojatě pogratuloval oslavenci slovy: Šedesát? Tak to už je Pepo v prdeli…“ a ochotně souhlasil s uskutečněním mé odložené exkurze na své vyjimečné dřevostavbě za Prahou. Tož tak.
21.dubna 09 (úterý)
Jak jsem jel králíkům pro seno
Dnes, jako každé ráno, jsem zavezl malého do místní školky. Cestou zpět jsem se, jako každé jaro, zastavil na Horním konci u strýčka Sedlářového pro seno. Za padesátku na pivo ho u tohoto devadesátiletého kmeta, který snad teprve loni přestal vyrábět žebře pro celé okolí, napytluji králíkům na celou sezónu. Doma mám totiž ve vlastnoručně zhotovené králíkárně dvě sněhobílé Kaliforňačky v očekávání a čtyři prázdné kotce, připravené na jejich bělounká klubíčka (o rožni, špeku a smetaně bych v tuto chvíli pomlčel…). Chodím tak se „strýčkem“ poklábosit při cpaní pytlů už bratru čtrnáct jar.
Při vstupu do zdánlivě opuštěného stavení mě tu však tentokrát nevítal zanedbaný černý psík bez očí, který byl u boudy na půlmetrovém lanku rok od roku apatičtější. U vyschlé misky se namísto něj v prachu válela pohozena tmavá plsť bez sebemenších známek života. Přiblížil jsem se na dotek k nevábně páchnoucím pozůstatkům Čerta a pomalu rozeznával tlapky, slepený ocásek a… do prčic! Ve chvíli, kdy jsem jen z několika centimetrů nevěřícně zíral do zmokvané rýhy v hrdle nebohého zvířete, rozřezané napůl zarostlou smyčkou ze starého provazu, Čert se pohnul! Trhnul jsem sebou, jako by se přede mnou za svitu úplňku odkrylo mramorové víko babiččina hrobu. Bzukot much vyrušených z kladení vajíček do položivé tkáně přetrhl nit hřbitovního ticha. „Čerte“ zašeptal jsem přiškrceně s vědomím, že mě neslyší a prvně v životě pohlédl zuboženému zvířeti zalepenému hnisem do očí. V tu chvíli se mi rozostřil. Bože můj, jak dlouho už tu to zvíře umírá? Čtrnáct let!
Zaklepal jsem na dveře staré chalupy a čekal na šouravé kroky drobného starce odmítajícího s úsměvem hůl či oporu. Nic. Zabušil jsem na vrata ze všech sil, pak na okno a nakonec pootevřenou ventilačkou křikl do zatuchlé díry: „ Strýcu, ste doma?“ Další dlouhé vteřiny se nic nedělo. Někde hluboko pod žebry se pomalu dostavil svíravý pocit. Kdy jsem ho viděl naposled? Před Vánocemi? Ne, to bylo dřív, ještě v létě. „Strýčku!“ Nic. Jen mouchy a ticho.
V přilehlé stodole jsem kvapně nacpal senem jediný pytel, který jsem vzal z auta a po celou dobu se při tom pokoušel přemoci neklidné myšlenky. Je něco po sedmé, jistě si přispal. Co když ale leží někde vzadu na podlaze v pokročilejším stádiu rozkladu než jeho pes?
„Je tu nekdo?“ ozvalo se pojednou zvenčí. „ Strýcu, že sem vás obudil“ snažil jsem se svým automatickým dialektem působit dojmem, že se nic neděje. „Ále ogaro, já su ti nejaký špatný, zle ti spím, tož sa ti tu za slúnka eště válám jak ten Valach“. „Mněl sem o vás strýcu strach. Došel sem si pro seno.“ Starý pán se v marném pokusu zaostřit svůj kalný zrak mým směrem usmál se slovy: „Naber si, kolik potřebuješ! a měl se k loučení. „Strýčku, dovezu Čertovi nejaký obojek“ řekl jsem jakoby náhodou, dost špatně předstíraje vlažný zájem, aby se snad děda nezlobil či dokonce nezastyděl. „Šak dovez estli máš. Já ti ho zaplatím“ řekl a zavřel.
Prošel jsem tiše s pytlem sena kolem nehybné páchnoucí hromádky kdysi černých chlupů a bylo mi úzko. V duchu jsem se zlobil na strýca, že nechá bez pomoci v běhu let bezcitně oběsit psa, ale i na sebe, že nejsem o nic lepší, když se tu tvářím, že se až zas tak moc neděje. A vůbec- kolik je v Kašavě takových psů? A kolik na světě?
Nechci se tady zbytečně dojímat, na to už jsem viděl až příliš, docela postačí, pokud si nad těmito řádky spolu se mnou šáhnete do svědomí s otázkou: „Kdy jsem to naposled vyčistil králíkům? A nakrmil jsem dnes už vůbec rybičky? Dal vodu psovi? A hned bude svět veselejší! Hezký, jarní den.
———————
pátek 17.dubna 09
Dotaz Janu Kočkovi
Právě jsem narazil na netu na možnost položit na on- line dotaz Janu Kočkovi. Ihned jsem tak učinil:
Kmotře Kočko,
zajímalo by mne, zda na tvrzení, že nejste mafie, hodláte setrvat až do popravy posledního člena vaší povedené rodiny, čí do příchodu prvního odvážného žalobce, který vás do jednoho postaví před soud? Osobně se domnívám, že první možnost je mnohem pravděpodobnější. Bohužel. Tedy- pro naši zemi.
Na odpověď můžeme čekat (nejspíš věčně) na adrese:
http://www.novinky.cz/domaci/166642-on-line-chat-jan-kocka-bratr-zavrazdeneho-vaclava-kocky-ml.html
No a pokud by se někdo z vás měl zájem zeptat pražských kolotočářů osobně, pak doporučuji požádat o kontakt např. na tel.:
257 280 408, Mobil: 602 791 388 … kde vám ho poskytne mile rád rodinný přítel David Rath.
—————–
Velikonoční pondělí, 13. dubna- (Příspěvek mých přátel přenesen z fóra dne 19.4.)
Petrkony – Velikonoce u Ziggyho
Za ranního kuropění jsme vyrazili s Konym, Josefem a dokonalým řidičem po sličných děvách dopřát si trochu sadistických choutek s obligátní výmluvou aby neuschly a byly zdravé (převážně to byly Josefovy kamarádky – ať už bývalé nebo současné:-)).
Ale ejhle po včerejším vinném dýchánku mi první (7:30) panák slivovice(byť výborné) neudělal vůbec dobře. Řekl jsem si no nedá se – budu se šetřit, o to víc si toho alespoň budu pamatovat. Cca po čtvrté návštěvě (kdy se mi podařilo úspěšně vyhnout asi 12ti panákům všeho možného – narozdíl od Konyho a Josefa) padl neplánovaně los na Ziggyho (tedy spíše na jeho manželku, když jsou ty velikonoce), ale přesto jsme věděli že Ziggy z nás bude mít určitě větší radost.
Po náročném bloudění za mlhavé navigace dvou jediných znalých, bohužel hodně podroušených, kamarádů jsme dokázali s 1. rychlostním stupněm vyjet na neuvěřitelný finální kopec (v zimně absolutně nechápu)a přistát u Ziggyho domu – o kterém jsem zatím slyšel jen z vyprávění. Řidič se zase nenechal přemluvit k opuštění vozu a znovu si zatvrzele vytáhl knihu – jak říkám dokonalý řidič, těch už je dnes pomálu (mimochodem je to Josefův brácha). Vyprávění nelhalo. Pán domu nás vítal (jako vždy) s úsměvem na tváři – zrovna vynášel na zahradu stůl, se slovy „právě včas jdeme grilovat“ a hned volal na malého „dones nám nějaký chlast ať vidíš jak to v životě mezi chlapama chodí“ za což mu jeho samozřejmě okamžitě vyčinila :-). Vymrskali jsme paní domu otevřeli jsme přinesené pivka a začli dávat panáky. Mé odmítání alkoholu ve společnosti mých dvou panákuchtivých kamarádů začínalo hraničit s trapností a podvolil jsem se většině. Dokonce nechyběla ani vodka pro Josefa – jde vidět že už mají spolu něco odpito :-).
Mezitím se rozhořel gril a už se to grilovalo, malý dostal za úkol vše řádně potírat připravenou směsí, zatím co Ziggy šel volat přes plot na sousedy, že už se griluje tak ať už jdou. Než dorazili tak se grill tak rozjel že malému málem uhořela štětka i s rukou, kterou se snažil potírat připékající se maso. Ziggy naštěstí pohotově zareagoval a uhlí polil troškou vody. Pár kousků masa sice částečně zčernalo, ale Ziggy vše zachránil slovy „to se oškrábe“ a navíc vedle v míse bylo naloženého masa ještě dost.
Dorazili sousedi – mladý příjemný pohodový páreček s malým akčním psíkem – tipl bych ho na trpasličího pudlíka. Paní jsme náležitě vymrskali a Josef hned že od ní chce pentli na tatar. A jelikož žádnou u sebe neměla tak vše vyřešila s nadhledem a poslala pro ni svého přítele zpátky domů( ten si právě sedal s čerstvě otevřeným pivkem do chládku). Nicméně nakonec vstal a šel pro pentle. Začala čilá zábava, vázaly se pentle – Josef jako vždy byl neodbytný a chtěl ještě na ni napsat nějaké věnování – Kony si hrál s malým psíkem a házel mu jeho oblíbeného ježečka. Já se občas potajmu věnoval grilu abych předešel opakovaní situace s masem. Malý odněkud donesl dalekohled tak jsme se mohli kochat krásným výhledem do přírody v neskutečných detailech. Konymu se v dobrém rozmaru podařilo hodit gumového ježečka do bazénu v očekávání jak si s tím hrdinský psík poradí a jestli umí plavat. Asi bych si toho ani nevšiml kdyby brácha důrazně nepronesl “ v životě by mě nenapadlo že ten gumový ježek neplave“. Psíkův nejoblíbenější gumový ježek šel okamžitě ke dnu, a jelikož ziggyho bazén po zimně bohužel není průhledný až na dno tak bylo po ježkovi. Psík až do našeho odchodu pak smutně pobíhal okolo bazénu a pofńukával. Malý se ho sice ještě pokoušel navnadit svými hračkami, ale ani to už nepomáhalo – myslím že to byli psíkovy nejsmutnější velikonoce.
Dojedli jsme výborné maso, přijela ještě nějaká blízka (asi Ziggyho) přízeň, dokonce se objevil i náš řidič. Když jsem se ho ptal co se stalo že přišel, řekl „paní domu mě vykopla z auta že sem mám dojít“ – dal si taky kus masa a já už pomalu vycítil že nastal čas pokročit dále v našem velikonočním tahu. Asi po třetím verbálním útoku na bratra ať se zvedá na který mi vždycky stejně odvětil slovy „od Ziggyho se jen tak lehce neodchází věř mi já to znám nejsem tu poprvé“ a dál se vyvaloval na sluncem vyhřátém lehátku, svlečen do půl těla. Musel jsem zvolit jinou taktiku a vyrušil jsem Josefa z opilecké konverzace a jemně jsem mu připomněl jmenný seznam žen, který si včera sepsal (byť ho právě dnes zapomněl doma)a že jsme teprve v polovině celého seznamu. To zabralo – Josef začal pomalu zpracovávat Konyho (evidentně si v danou chvíli rozuměli lépe než se mnou kterýžto jsem byl asi o 14 panáků pozadu). Nakonec Kony pochopil že dnes se končí jinde než u Ziggyho a vstal. Za vřelého loučení jsme dopochodovali k autu a z povinnosti se otočili k protějšímu svahu vykonat potřebu. Ja byl ve skrytu, ale Kony s Josefem to neřešili, takže byli vidět až ze Ziggyho zahrady – což se samozřejmě ještě neobešlo bez uštěpačných provolávek v obou směrech.
Nakonec jsme vyrazili …. S přibývajícím časem a hladinou alkoholu v krvi jsem pomalu začínal rozumět vtípkům svých kamarádů, „objeli“ jsme ještě pár Josefových kamarádek… jedna měla doma farmu plnou psů a jednoho zvláště ostrého Rotweilera (nebo jak se to píše)přivázaného na dvoře u plotu. A Josef hned že musí zkusit jak dlouhý má řetěz – puzen představou buldoka z Toma a Jerryho. Po dlouhém přemlouvání se nám podařilo přesměrovat jeho pozornost na jiného mnohem méně nebezpečného pejska (byť taky rotweilera ale mnohem menšího). Po dalších 10ti minutách vidím zase Konyho před tím samým psem jak k němu vrávoravě natahuje ruku se slovy „mně mají psi rádi – já to vím“ při pohledu na zježenou srst mě přeběhla hrůza a s nevybíravými slovy za pomoci další kamarádky jsme ho odvlekli z dosahu řetězu…
Petr Kony
čtvrtek 26. března
Ještě nikdy nebyl president Václav Klaus tak čitelný, jako ve svém posledním volebním období. Připomeňme si prosím stručně, kde se vzal tento nepostradatelný odborník a kdo vlastně je onen muž mnoha tváří.
Za totality pracuje spolu s kolegy Dušanem Třískou a Tomášem Ježkem v elitním Prognostikém ústavu na způsobu převedení převážně komunisty zestátněného majetku do „správných rukou“. Po listopadu 89 hlavní hybatel vlastního vynálezu- tzv. kuponové privatizace, ochránce dravých nomenklaturních kádrů rozkrádajících v nekontrolovatelném prostředí vše, co má jakoukoli hodnotu, separatista destruující Masarykovo Československo na dva malé státečky (v předvečer vstupu do společné únie) a následně zarputilý bojovník proti integračním snahám demokratické části evropy. Fanatický antiekolog vysmívaný světovými odborníky v oblasti klimatologie, držitel Puškynovy medaile udělené těsně před loňskými presidentskými volbami z rukou Ruského velvyslance z pověření výsokého důstojníka KGB, Vladimíra Putina, (toto načasování v sobě neslo jasný vzkaz pro českou levici, koho volit)… a nyní intrikán, stojící zřejmě za pádem vlády v období našeho předsednictví EU.
Pokud má Václav Klaus prsty v položení vlády, pak jednal ve prospěch cizí mocnosti (Ruska) proti zájmům ČR a celého demokratického světa a tím se jednoznačně dopustil zločinu vlastizrady. Ledasco tomu nasvědčuje: http://www.novinky.cz/domaci/164818-topolanek-za-padem-vlady-stoji-klaus-a-bem.html
středa 25. března
Jak se zdá, mezi návštěvníky mého webu nesporně patří i sám Topol. Jak jinak si vysvětlit jeho dnešní prohlášení v EU, které v posledních hodinách otřásá světovou diplomacií? Týkalo se řešení krize finančními injekcemi do vybraných ekonomických mrtvol. Topolánek použil slova „..je to cesta do pekel“. Podobnost se závěrečným provoláním mého včerejšího výlevu čistě náhodná?
Inu, revitalizace po americku je i dle mého názoru zoufalým pokusem o sanaci prasklé hráze tisíci tunami cukrové vaty. Přes všechen svůj amerikanismus musím přiznat, že tentokrát onen americký princip „co nejde silou, půjde větší silou“ není asi nejšťastnější. Na druhou stranu je nutno mít na zřeteli, před jakou náloží komunisticko- islamistických sraček tento svět USA brání. Je to velká zodpovědnost. Snad nás to tu po očekávaných předčasných volbách zalije jen lokálně a dočasně, nikoli kompletně (tedy v rámci komunistické internacionály) a na věčné časy.
úterý 24. března
Dnes padla Topolánkova vláda. Mocichtivému praseti napasovanému do obleku pořízeného z mých krvavě placených daní se konečně podařilo sesadit svého soka, který mu po volbách bezohledně zasedl oblíbenou židli. Dnes padla vláda. Proletáři slaví. Zítra padnou oni. A já s nimi. Je to spravedlnost?!
Ne. To je demokracie. A v té má hlas posledního idiota naprosto shodnou váhu jako hlas nejosvícenějšího génia. Nikoli kvalita, směr zde určuje množství.
Bylo by hodně mimo podezírat mě z lásky k modrým, zeleným či jakýmkoli jiným prospěchářům, kteří se pomocí svých důmyslných zákonů a zneužívání moci zabarikádovali v politice, své velké s.r.o. Osobně zvracím z bezohledných zlodějen naší pseudopravice stejně jako z těch levých. Proč tedy stranit jednomu před druhým? Díky Topolánkům totiž zvracím na svobodě. A taky mi nikdo neříká, kdy, kde a zda vůbec mohu zvracet. A to není málo. Za tuto velkorysost jsem už dnes ochoten politikům cokoli odpustit. A dobře zaplatit. Vezměte si mé peníze, zaduste se jimi, jen mě proboha nechejte být! Soudruzi mi je narozdíl od vás ani nadají a co dovedou s lidským životem udělat, tak to si snad sakra ještě pamatujeme. Pamatujeme? Tak proč si to musíme takto připomínat? Jsme to ale stádo. Ubohé, prodejné, hloupé. Takové si skutečně nezaslouží nic jiného než bankrot a od potomků, které svým obžerstvím nedobrovolně vleče do dluhové pasti, zasloužené opovržení.
Když padla Argentina, každý se domníval, že je to daleko, obrázky v bedně. Po dnešku jsme jí opět blíž. A to i přesto, že na exkurzi do bakrotujících socialistických ekonomik dnes už nemusíme letecky, stačí jen přeplavat Dunaj. Co naplat, rudé perpetum mobile s nakupováním voličských hlasů za peníze našich dětí je opět tady. Brána do pekel se otevírá. Děkuji za svezení vážený proletariáte. Na téhle štaci však rozhodně netrvám na fleku u okýnka…
středa 11.března
Přišla mi tuhle v hromadném mailu taková divná věc- komunistická kandidátka na prezidentku ČR Bobošíková tam v nějakém amatérském záběru (nejspíš ze školní přednášky) plamenně hájí mé zájmy před zlým západem. Ten mi prý v případě podpisu Lisabonské smlouvy okamžitě zavře Temelín, sebere veškerou svobodu a dokonce vrátí poctivě nabyté majetky českých vlastenců nacistickým kolaborantům. Není proto divu, že tato zpráva natolik vyděsila mou kamarádku Lucku, že mi k onomu mailu s filmovou ukázkou připsala:
Tohle by měl vidět každý Čech, pošlete to dál, prosím… pusťte si to, ať víte jak se jedná za našimi zády a co s námi bude, pokud tohle nebudeme vědět!
No a o čem to je vlastně řeč? Posuďte sami: http://www.youtube.com/watch?v=P1MRiSIHhkg
Přehrál jsem si to a odeslal jsem celému rozsáhlému adresáři toto:
Už aby ta smlouva byla podepsaná. Poslouchat demagogické keci komunistických kandidátů dvacet let po sametu je mírně out. Ziggy
Načež mi Lucie odepsala:
No promiň?
Měl bys víc vnímat obsah a vys….. se na to, za koho kandiduje. Takový Topol by vlezl do jakéhokoliv zadku jen aby se majiteli toho zadku zavděčil a udělal se hezkým. Všecko ostatní je mu u prdele, my jako voliči a daňoví poplatníci kór.
A já jí odpověděl:
Ahoj Lucko,
maličko mě podceňuješ. Vím o čem mluvím, když říkám, že jsou to keci a demagogie. Rudým, stejně jako modrým, jde ve věci smlouvy pouze o udržení si možnosti beztrestně krást a vysmívat se právě nám, voličům a daňovým poplatníkům. Kdyby se Bobošíková namísto svého kremelského monologu ocitla byť s průměrným oponentem v diskusi (třeba se mnou), tak shoří na prvních větách jak Říšský sněm. Existují totiž tak jasné argumenty a důkazy o tom, že lže a snaží se nás pouze zakonzervovat v roli tažného dobytka v tomto postsovětském chlívku na věčné časy a nikdy jinak, že by to byla veřejná poprava její zvrácené teorie. Za posledních deset let jsem byl svědkem desítek zmanipulovaných soudů na základě křivých obvinění a jiných bezpráví, je toho na pět takových Bobin. Měla bys být se mnou např. v Ženevě, kde se před radou pro lidská práva při OSN zodpovídali z podobných lumpáren naši slavní reprezentanti. Trapné, smutné a hlavně- našim tiskem zcela ignorované. V největších světových periodikách se ale můžeš dočíst poměrně často o českých kauzách a hlavně o oněch praktikách, které si chtějí ti parchanti ubránit. Vnímat obsah- to je skutečně potřeba. Obzvláště v případě soudruhů a jejich pravd. Ziggy
… a tím jsme tuto bezpředmětnou diskusi ukončili. Doufám.
Pondělí 2.března (dva dny poté)
Tak jsem dnes, dva dny po dlouho očekávané akci v Otrokovicích, zase začal pracovat. Ne nadarmo se podobné akce dělají nejméně dva dny před začátkem týdne, ale to teď není důležité. Hlavní je mé opětovné zjištění, jakou novou energii získá člověk tím, že vybije tu starou při společném vystoupení s přáteli- na pódiu i v obecenstvu.
To je zatím vše, co bych chtěl k uvedené věci říci, zbývá snad jen dodat, že jsem si dnes konečně správně přečetl název této rubriky, a že je asi lépe houšť, než velké kapky… Přeji vám všem skvělý pracovní týden! (bez prdele)
Pátek 13. února
Chvála internetu, aneb Jak jsem jím byl paralyzován…
Tak jsem dnes, z nějakého vnuknutí nebo co, nahlédl na net, zvědav, co tam o mně hezkého píší. Nedělám to často, ale asi začnu.
První, na co jsem ve vyhledavači po zadání svého občanského jména a příjmení narazil (vyjma starých důvěrně známých stránek), byl web nějakého zapáleného komanče, který mě udeřil výkřikem: „Zbyněk Horváth je lhář“ V článku pak soudruh barvitě líčil (samozřejmě naprosto po svém, tedy- po jejich) demonstraci na podporu radaru, kterou jsem dělal na Václaváku 17. listopadu 2007. Křtil jsem tam tehdy i své CD Infekce doby. Článek je tak úžasně tendenční (to teda čumím, jak jsem se elegantně vyhnul obratu „vylhaný“), že stojí za to si jej přečíst- http://www.grovik.net/view.php?cisloclanku=2007110006.
Chlap se v něm nezastaví ani před mými dvaadevadesáti kilogramy a stošestaosumdesáti centimetry a nazývá mě „mužíčkem“ :-) Asi se mu tak lépe projektovalo do vylhané (chci říci tendenční) polohy bijce, který mi tam měl údajně málem rozbít hubu :-). To ale není nejdůležitější. Soudruh si z oné akce „náhodou“ udělal tak skvělou fotodokumentaci, že jsem neodolal a doplnil jí konečně těch pár fotek ze křtu, které jste v mém albu mohli doposud najít. Užitečný kluk!
(Kdo by chtěl znát poněkud serióznější pohled na tehdejší akci, může se o ní dočíst na stránkách bývalého válečného zpravodaje, šéfredaktora LN, zakladatele nadace Člověk v tísni a dnešního senátora, mého dobrého přítele, Jaromíra Štětiny, na: http://www.jaromirstetina.cz/media/prosinec-2007/osamelost-prespolnich-bezcu.html )
Odkazem z oněch stránek jsem navíc přišel na další, pro mne nový, článek a televizní reportáž: http://www.ct24.cz/domaci/4566-na-podporu-cunka-demonstrovalo-ve-vsetine-150-lidi/video/1/
Další odkaz byl na Cibulkovy stránky. Tam na mě dýchla revoluční doba roku 2002. Že tehdá žádná revoluce nebyla? Ale jak by ne! Jen o ní nepsali. A tak byla (a už asi navždy zůstane) tak trochu soukromá. Pokud budete mít zájem, můžete si na: http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2002103001 přečíst dopis, který jsem před sedmi lety, coby první místopředseda politické strany Pravý blok, na Kavčích horách přednesl Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Vzpomínám si, jak tehdy hlasoval proti možnosti dát mi slovo (které se u této sešlosti uděluje nečlenům skutečně jen výjimečně) pouze náfuka Knížák. Obsah dopisu dobře znal (poslal jsem ho všem členům RRTV pro jistotu už týden předem) a protože si je se svým ješitným kamarádem z hradu v lecčems víc než podobný, neunesl prohru a po naší krátké slovní bitvě (kterou mimochodem taky projel) vypadl z jednání někam do deště a inverze…
Vzpomínám také na moudrou ženu, biskupku Schillerovou, která mi po mém desetiminutovém proslovu řekla, že můj dopis hned namnožila a rozdává ho kudy chodí. Vedle ní seděla urostlá Helena Fibingerová. Ta nevěděla, která bije (ostatně jako nikdy předtím ani potom) a tak mě aspoň přátelsky plácla po rameni se slovy: Tož ty jséš od nás, z Moravy? Rameno mě pár dní pobolívalo, pak to přešlo a teď si potvora zase vzpomnělo…
A teď pozor- skutečně cenný kousek! Se vší pravděpodobností bývalý rozvědčík I.správy StB ( odbor vysazující své udavače v TZV „nepřátelském prostředí“) nějaký Štěpán Kotrba, byl mým někdejším vystoupením U koně tak pobouřen, že ve svém článku v exulových Britských listech dokonce nabádá čelné představitele naší polistopadové moci, aby mě za song Infekce doby žalovali! :-) Sedím tu u klávesnice a válím se smíchy! Podobně jako užitečný idiot, který mi nechcačky pořídil fotky ze křtu, mě rozvědčík potěšil a snad ještě víc. Na adrese: http://blisty.cz/galu.php?id=7549&gid=171&skin=dark totiž vyvěsil v MP3 i svou pirátskou nahrávku zmíněného songu (za což bych ho asi mohl žalovat já :-), který jsem hrál někdy po roce 2000 ještě na dvanáctistrunného Furcha, čímž mě přivedl do stavu paralyzující nostalgie. I přes mizernou kvalitu nahrávky odněkud z patnácté řady je ta věc natolik úderně zahraná, že by mohla z fleku na CD! A navíc je v původní verzi. Poznáte dva zásadní rozdíly? První, kdo napíše na fóru správnou odpověď, dostane pusu! No dobře Josefku, tak tedy panáka. A nebo CD (v případě, že už dvě nemá…)
Pondělí 9. února
Virtuální divadlo versus tvrdá realita
O tom, že komunistická hydra neváhá pro svůj úspěch, či spíše pro jeho falešný obraz, udělat cokoli, už v našich zeměpisných šířkách něco víme. Není však nikdy od věci si to maličko připomenout. Doporučoval bych takto činit obzvláště před volbami. Přesto, že do těch nejbližších (do EU) nám zbývá nekonečných pět měsíců, dnešní zpráva vyhodila míček tak vysoko nad síť, že má smeč je spíše otázkou podmíněného reflexu než pragmatické škodolibosti.
Na některých serverech se totiž objevila studie záběrů čínských taikonautů, které během jejich loňského dobývání oblohy nad Pekingem obletěly svět. A že to byla tehdá nějaká paráda! Panáci ve skafandrech se s čínskými vlaječkami v neohrabaných pazourech spontánně vznášeli kolem vesmírného plavidla jako balónky v prvomájovém průvodu a diktátoři zářili, jakoby se právě vrátili z přátelské návštěvy bratrského Černobylu. Byli ale vůbec ti malí komáři ve vzduchoprázdnu, nebo šlo jen o jednu z dalších kolosálních blamáží všehoschopného režimu bažícího po ukázce své vlastní dokonalosti?
Výsledek rozboru uveřejněných záběrů jasně prokazuje, že oné levitaci nepředcházelo přetížení několika G, ale spíš plavecký výcvik. Po devatenácti letech od Zifčákova sametu už to asi mnohým z nás tak dobře nezapaluje, ale je to tak. Soudruzi točili svou vesmírnou propagandu v bazéně (zřejmě na zahradě některého vysoce postaveného člena UVKSČíny). Mrkněte se na filmový dokument: http://www.novinky.cz/clanek/160888-video-vystup-cinanu-do-vesmiru-byl-podvod-tvrdi-blogeri.html a pokud si nalijte sklenku vína, případně druhou, tak při třetí už vám možná taky začne vrtat hlavou otázka: Byla tam vůbec ta zatracená olympiáda, nebo nám ty sportovní paláce, ohňostroje a fantastické výkony nasimulovali někde na počítači?
Nejúčinnější skutečnou propagandou současné Číny stále zůstává rána z devítky, pěkně z metru a rovnou do týla. Třeba na novém olympijském stadionu. Diváků je údajně vždycky dost. Pokud jste prošvihli premiéru, netřeba si zoufat. Repríza běží už po léta v průměru třikrát denně…
středa 4. února
Chytráci a vychytralci
Včera zemřel druhý kluk zasažený padajícím shnilým stromem. Je mi hnusně.
Několikrát jsem si cestou přes park důkladně prohlédl pařez, který tu po onom stromu zůstal. Pečlivě zařezán motorovou pilou, průměr kolem půl metru, z toho jen několik centimetrů po obvodě dřevo, jinak díra. Zpráva vlastníka- viníka (zlínského magistrátu) na základě expertízy svého dobře zaplaceného experta potvrdila, že byl porušený kořenový systém… Ale nekecejte! V jednom z prvních vyjádření zodpovědných ouřadů (jen několik hodin po tragédii) přitom zaznělo, že spadlý strom byl v posledních letech prohlédnut snad čtyřikrát. Bohužel na něj při vizitě nikdo nepoklepal…
Primátorka Ondrová se nechala slyšet, že dá rodičům chlapců nějaké peníze. To je v pořádku. Proč ale na otázku kolik, odmítá odpovědět? Pokud se rozhodne dát něco ze svého, má na to jistě právo, rozumím- li tomu ale správně, daruje z toho, co jsme jí nedobrovolně vložili do správy my, občané města Zlína. O co tu tedy jde? O snahu uchránit rodiče před závistivci (nepochybně se najde zvěř, která bude řešit, co si za kluka lze pořídit), nebo sebe před ostudou? Výší „odškodnění“ lze totiž snadno vyčíslit dávku soucitu a snahy po materiální pomoci zdrceným pozůstalým. Nic na plat- peníze jsou, mimo svíček pod stromem, jedinou veličinou, mající onen hmatatelný objem.
Mnohým z vás bude asi divné, proč se v tak těžké chvíli zabývám něčím tak banálním, jako jsou prachy. Je to prosté. My, ztepilí Češi, se strašně rádi vysmíváme obtloustlým Američanům, kteří inkasují nepředstavitelné sumy za (pro nás) naprosté banality. Za puklou kočku v mikrovlnce- milion dolarů?! Za chybějící nápis „Pozor schod“ neskutečná doživotní renta?! No jo, Amíci. Vždyť ti ani nevědí, ve kterém světadíle hledat Česko, zatím co my tu o Americe víme všechno! Popravdě, buďme rádi, že o nás nevědí…
Jestlipak by se v USA vůbec smáli tomu, že v jakémsi chytrákově, který se během století své existence jmenuje hned šestkrát jinak, někomu omylem odstraní funkční ledvinu namísto nefunkční, za což mu vyplatí 1.312,- dolarů (a pan „doktor“ ho obden zdraví při jeho cestě na dialýzu a krájí lidi vesele dál), či tomu, že tady zvláštní policejní komando přepadne za bílého dne nevinného člověka, na rok ho strčí do vězení, šest let ho neveřejně soudí a pak mu nikdo neřekne ani sorry? Nebo snad tomu, že nezodpovědný vlastník nechá shnít v pěší zóně strom, který při pádu zabíje dvě děti a nepotrestán pak velkoryse obdaruje pozůstalé drobnými z veřejného rozpočtu? Asi by se nesmáli. Nevěřili by.
Proto mě zatraceně zajímá, kolik jsi Ireno sakra dala za ty dva zmařené a desítky zničených životů? A vůbec- jak se vám všem na radnici v noci chrápe?!
čtvrtek 28. ledna
O lezcích a podlézačích, aneb
každý národ má takovou architekturu, jakou si zaslouží
Při pohledu na své zápisky jsem se nedávno zařekl, že se napříště pokusím vyhnout tragickým tématům a událostem a odvrátím tak morbidní nádech svých komentářů, leč nemohu jinak.
Zemřel architekt Jan Kaplický. Někdo říká, že mu puklo srdce z radostí z právě narozené dcery, já si ale myslím, že to bylo jinak. Podle mne se už Bůh nemohl dál dívat, jak tu do chudáka chlapa kope kdejaká úřednická nicka a spěšně ho povolal tam, kam se žádná z oněch nul nikdá ani koutkem oka nepodívá.
Kaplický obětoval tisíce hodin práce nadčasovému projektu, který mnozí nedokázali ani pochopit, natožpak se o něco vzdáleně podobného alespoň pokusit. Činil tak podle svých slov z touhy „zanechat svůj otisk v rodné zemi“ (byť se k němu ne vždy chovala štědře a přívětivě). Se svou dávkou talentu, skromnosti a dobrého úmyslu tu však musel zákonitě narazit. I stalo se.
Nebudu se zbytečně zdržovat jmenným seznamem aktérů nechutného honu na vizionáře, kteří svými zvratky v posledních letech plnily titulní strany bulváru i pseudoseriózních médií, vzpomenu toliko dva. Jde- li vůbec o dva jedince, protože Pavel Bém je spíše ubohým stínem svého kariérního vzora, Václava Klause. Tito dva se v kauze tzv. Blobu skutečně vyznamenali. Nevím, jestli se jim odchodem J. Kaplického do nového exulu ulevilo či naopak, skonem uprostřed lítého boje s ouřady se totiž stal jakýmsi novodobým mučedníkem (což se nejspíše ani jednomu z pražských /kremelských/ laboratorních potkanů příliš nehodí). Každopádně modrý (ne zelený) Klaus se už alespoň nemusí chystat na zalehávání parcely nad kyvadlem a bezbarvý Bém může namísto zmatečných kydů rádoby obhajujících jeho nepochopitelný odpor k vítěznému projektu nové Národní knihovny spokojeně šplhat (což mu jde zdaleka nejlépe) třeba na nějaký kopec za Mělníkem.
No a my bychom si měli uvědomit, že pokud dovolíme podobným plebejcům tajtrdlíkovat v čele své země, nezasloužíme si ani ty šedivé paneláky…
pátek 23. ledna
Vyšetřování začalo- zapomeňte
Včera se u nás ve Zlíně stala tragédie. Na nejfrekventovanějším místě pěší zóny se na lidi znenadání zřítil strom. Při této zprávě na mě padla tíha srovnatelná s vahou kmene Pajasanu žláznatého, který v mžiku obrátil naruby životy mnoha lidí. Nejsilnější úder několikatunovou masou dřeva schytali dva dvanáctiletý kluci. Osud?
Kolikrát jsem jako dvanáctiletý prošel pod tímto stromem? Do trhu na zeleninu, do Asa pro tenisové míčky, na Zimák… Při každé cestě do centra. Stokrát. A za svůj život? Tisíckrát. Jen tento týden třikrát. Celou dobu tam stál. Stál tam a čekal. Na dvaadvacátý leden dva tisíce devět.
Magistrát vydal prohlášení, ve kterém informoval občany o tom, že už zajistil experta na spadlé stromy. Bravo! Minimálně potencionální viník sám chvatně vybírá chlápka, kterého štědře obdaří a ten vše objektivně posoudí. Expert na alibi. Vše sice souběžně šetří policie, pro tu však bude, stejně jako pro případné soudce a komise, důkazem číslo jedna expertíza experta. To magistrát dobře ví.
Nechci si tu přihřívat politickou polívčičku, tím méně, že ze žádného kotlíku neusrkávám, pouze nedobrovolně přispívám, nějak se ale nemohu ubránit dojmu, že to tu zase fičí po dobře namazaných kolejích. Nikdo za nic nemůže. I kdyby strom před zraky veřejnosti podřezal sám první náměstek primátorky, Jiří Janečka, řečený „Desátek“ (což asi není moc vhodný příklad. Ten by pilu do ruky nevzal. Vypsal by na to výběrové řízení, shrábnul svých oblíbených deset procent a na hasiče by se díval z okénka některého ze svých luxusních džípů). Prostě stejně jako u proslulého vánočního stromu pražského kolotočáře a supergaunera Kočky, nikdo by za žádných okolností za nic nemohl.
Primátorka Ondrová s náměstkem Hynkem Stezkou si podle dnešního tisku nechali od doktorů Baťovi nemocnice rozmluvit kontakt s umírajícím klukem a nakonec netrvali ani na schůzce s jeho rodiči. Pokud by šlo o mého syna, dal by se tento moudrý počin lékařů klasifikovat bez nejmenší nadsázky jako záchrana dvou lidských životů…
Prošel jsem místem nasáklým zoufalstvím raněných a bezradností přihlížejících i dnes. Přiložil malou kytku k ostatním a na třetí pokus zapálil svíčku v plastovém kelímku. Sundal jsem kšiltovku a mlčky poprosil Boha, aby dal nejbližším sílu unést bolest, kterou jim osud naložil. A také pomohl zapomenout na otázku, kdo může za smrt jejich dítěte. Těžko uvěřit, že pouze Pajasan žláznatý.
Středa 21.1.
Sex na škole
Nepochybně nejslavnější učitelku angličtiny mají dnes od 19.41 hod. žáci v oboru elektro na SOU- SŠ v Uhelné ulici ve Znojmě. Slídícím reportétům Novy se tady dostalo sousta, které rázem odsunulo všechny mrtvoly z vlakových neštěstí na druhou kolej. Pětatřicetiletá blondýnka, Mirka Prillerová, asi neměla právě svůj den (naštěstí ani své dny), když se nechala točit na mobil při jakémsi podivném pokusu o sex (údajně se svým žákem), ze kterého vzniklo zhruba pět minut velmi nezáživného amatérského porna (VIZ: http://www.heavy.cz/post/sukava-pani-ucitelka-ze-znojma-2016/ ).
Mladíček z Novy ji za to s mikrofonem v ruce (snad to byl sakra mikrofon) pronásledoval po celé škole a okolí jako zločince. Poté, co mu ukázala vztyčený prostředníček, uháněl za ředitelem školy, kterého nutil k vyjádření, zda dotyčnou vyhodí z práce. Nepodařilo se. Purytánům tedy nezbývá než doufat, že snad ještě zasáhne Krajský úřad co by zřizovatel.
Být nadřízeným onoho nedospělého „reportéra“, bez váhání pošlu na pracák jeho. Nechápu, proč se celá štvanice soustředila na holku, která nedělala nic jiného, než to, co za poslední tři dny snad každý druhý z nás?! Proč mně, divákovi, nepřinesla TV záběry koktajícího denuncianta, který zveřejněním trapného videa udělal něco, co by naopak v životě neudělal nikdo, kdo má aspoň půl mozku v krustě?!
Pohoršení studentů nad tím, že jejich učitelka ještě v pětatřiceti souloží, mě vrátilo do mých školních let. Vybavily se mi předlouhé večery, kdy jsem pod naškrobenou pokrývkou internátní postele věnoval nejednu svou masturbační představu některé z nedosažitelných autorit z řad pedagogického sboru, nejčastěji naší vychovatelce Doře Vincourové, češtinářce Janě Orlovské či alespoň kuchařce Květě. Na žádnou z nich jsem (narozdíl od toho zmetka Dušana Trnky) nikdy fyzicky nedosáhl, z čehož jsem měl trauma, které navždy poznamenalo mé nitro a celý můj budoucí sexuální život. Věčným hledáním svých Dor, Jan a Květ jsem byl bez milosti nedobrovolně vržen do temných hlubin promiskuity…
Co říci na závěr? Drž se Mirko, ustůj si těch svých pár blbých dní co tě čeká a hlavně nezanevři kvůli dvěma idiotům na všechny své žáky. Držím ti palce především v zájmu zdravého sexuálního vývoje budoucích umělců, inženýrů i všech slušnějších elektrikářů.
Petice na podporu oběti dvou mladých idiotů a jednoho populisty z ČSSD, který z toho narozdíl od prve zmíněných už zřejmě nevyroste, najdete (i s mým podpisem) zde: www.jetpack.cz
15.1. pátek
Už jsme z toho venku
Václav Havel a já jsme tento týden ochořeli. Vašek, jakožto nepoměrně silnější kuřák, svými respiračními evergreeny, já střevní chřipkou. Oba už jsme na tom lépe. Musím říct, že jsem tu katarzní situaci zvládal bravurně. Vděčím za to právě Vaškovi. Od chvíle, kdy byl komunistickým federálním shromážděním jednohlasně zvolen mým prezidentem, blil jsem nad každým jeho druhým krokem… (VIZ velmi stručný seznam situací s následkem dávícího efktu)
Seznam:
1.Generální pardon všem komunistickým zločincům (zajištění jejich beztrestnosti a klidu k privatizačním podvodům)
2. Ustavení svého přítele, bývalého člena Ústředního výboru KSČ Mariany Čalfy (dnešního miliardáře) premiérem
3. Prosazování tzv „tlusté čáry“ za minulostí (jinými slovy- nic se nestalo, zapomeňte…)
4. Odpor proti lustračnímu zákonu (bezproblémové působení komunistických zločinců ve významných pozicích)
5. Zajištění doživotního setrvání zkompromitovaných komunistických soudců ve svých funkcích
6. Odmítání jiných forem protikomunistického odboje, než hulením trávy a nechozením do práce („Z Mašínů mám husí kůži…“VH)
7-817 … příště.
To vše výměnou za slávu a nezákonné navrácení miliardového majetku, zabaveného daleko před rokem 1948.
Nutno však zmínit, že narozdíl od dnešního kremelského poskoka, VH alespoň proklamativně vedl kurz ČR k západu a USA.
středa 31.prosince 08
O zvířatech a lidech…
Tak jsme se právě vrátili z tradičního odpoledne od Břeti Černocha, kde se na vršku u jeho milířů scházíme s rodinami v každé Silvestrovské odpoledne. Mimo tradičního kotlíkového guláše, neformálního koštu letošních výpalků, zbytků vánočního cukroví a sjezdu ze svahu dolů na čemkoli, se zde pravidelně odehraje i ledasco zajímavého. Po loňsku, kdy po několika prccích pálenky naše přítelkyně Jitka zjistila, že za hustého sněžení není dobré odkládat vypnutý mobil mimo vyhrazená místa, jsme se i letos mohli ledasčemu přiučit. Postaral se o to právě můj pes Brit, který nás na akci doprovázel. Ten se tu setkal se svou stálicí, Břeťovou fenkou Sendi. Ta na uvítanou, přestože už spolu vyvedli několik mnoho vrhů, zareagovala velmi podrážděně. Když se k ní Brit svou vilně kolébavou chůzí dotajtrdlíkoval, vycenila zuby a s vrčením mu dala najevo, že nemá náladu. Byl zmaten. Jeho tmavé oči hledaly v mých odpověd. Marně.
Protože lidí chvatem přibývalo, připnul jsem Brita na vodítko, které jsem přetáhnul přes kůl vypnutého elektrického ohradníku. To Sendinu znepokojilo. Sotva Brit napučeně ulehl ke kůlu, začala se nenápadně, po centimetrech, přibližovat až na dosah jeho vodítka. Brit vstal. V tom na něj zase vycenila zuby a výhružně zavrčela. Tohle divadlo, které uniklo pozornosti málokomu z nás, se opakovalo do té doby, než o ni ztratil zájem. Pak se ale stalo něco zvláštního. Sendi, vida, že už není co předstírat, nacouvala svým zadečkem až na dotek k chladnému čumáku divadlem znechuceného psa a ….. Šťastný a veselý!!!!
středa 17.12. 08 (23.01 hod.)
Zločinec jménem „Stát“
Před malou chvílí jsem se vrátil z naší metropole, kde u Obvodního soudu pro Prahu 2 probíhalo druhé stání ve věci odškodnění Vladimíra Hučína za nemajetkovou újmu, kterou mu způsobil stát. Ale copak může stát něco způsobit? Jen tak, sám od sebe?
Vladimír byl v roce 2001 na ulici přepaden protiteroristickým komandem, spoutaný, s pytlem přes hlavu odvezen na opačný konec republiky, obviněn ze sedmera trestných činů a po sedm let vláčen ve vykonstruovaném procesu soukolím naší zkorumpované justice, aby byl po roční vazbě v podzemí Pankrácké věznice, dvou měsících nedůstojného psychiatrického zkoumání a desítkách soudních líčení shledán naprosto nevinným.
No a zpět ke zmíněné vině státu. Stát je instituce, která je v danou chvíli vždy reprezentována volenými zástupci a jimi dosazenými úředníky. V případě jakéhokoli pochybení lze tedy velmi snadno dohledat konkrétního viníka. Stát se nám však v posledních desetiletích stal synonymem jakési mlhy, do které se noří zločinci různého kalibru a v naprosté anonymitě zde beztrestně páchají, co se jim zlíbí. Zde se pak i ta nejhorší trestná činnost nazývá pochybením. No a dojde- li k takovému „pochybení“, nastrčí nevitelní loutkovodiči z poza opony tvář (či spíše kapsu) nevinného daňového poplatníka a … tu máš!
Geniální. A přitom tak jednoduché. Jen naprostý amatér se dnes potí s pučochou přes hlavu, když lze bez rizika pohodlně loupit v obleku od Hugo Bosse. A za bílého dne. A se všemi poctami. Dobrý den pane policejní řediteli Jiří Zlámale. Ručičku líbáme paní státní zástupkyně Lenko Šromová. Uctivá poklona pane soudce Michale Jelínku. A ty parchante zapřažený- koukej platit!!!
Měl jsem v plánu trochu se rozepsat, ale znáte to- všechno se zrychluje a mění. A tak i já musím dát přednost jedné aktualitě. Vladimír už je taky doma. Vysadil jsem ho v Přerově u jeho rodného domku zhruba před hodinou. A teď mi volal, že má byt vzhůru nohama. Nic netušící maminka, která bydlí v přízemí, mu řekla, že bezprostředně po našem včerejším odjezdu u nich zazvonila dvojice, muž a žena, kteří se představili jako zaměstnanci firmy Vodovody a kanalizace. Paní se během „revize“ ve druhém patře nechala babičkou doprovodit do přízemí na záchod. Pak si s ní ještě chvíli pěkně povídala. Poté se oba rozloučili. V přeházeném bytě z vypáčených šuplíků a skříněk nezmizelo nic, vyjma pár dokumentů. Ma ucta pane řediteli BIS Jiří Langu! Máme teď u vás ještě něco málo za opravu zásuvek a 2,- Kč za každou odnesenou kopii (originály snad příště). Pardon, já zapomněl- u státu…
pondělí 8.12. 08
Tak nám zvolili Topolánka!
Vysoký Topol (s kořeny hluboko na Valašsku) převálcoval na sněmu ODS pražského laboratorního potkana Béma. Co z toho pro nás plyne? Snad jen tolik, že i napříště si může každý pomstychtivý volič kopnout do jedné strany obvyklým způsobem, tedy volbou té druhé. Sloučení ODS s ČSSD pomocí dlouhodobě plánované změny Ústavy (zavedení většinových prvků pro volbu do Poslanecké sněmovny- záruka, že už nikdy zde nebude žádná opozice, pouze dvoubarevná, dobře spolupracující, u moci se pravidelně střídající mafie, tedy model naoko rivalského dua Klaus-Zeman, přátel z prognosťáku), se prostě nekoná. Slizoun Bém, který si postrkován intrikány z BIS krůček po krůčku budoval kariéru, byl v jediném momentu sražen, použiji- li jeho žargon- těsně pod vrcholem a to až do základního tábora, kterým křeslo pražského primátora nesporně je. Stalo se už totiž jakýmsi základním rysem naší politické scény, že ze souboje, který přestal být soutěží idíeí a argumentů, ale prvoplánovou snahou o přeražení páteře protivníka, jednoho odnáší na ramenou a druhého na nosítkách…
V dnešním telefonickém rozhovoru s kámoškou Tanjou jsem však se svým uspokojením nad výsledky nejsledovanějšího sněmu letošního roku příliš nepochodil. V Čechách je Mira Topolánek považován za burana a despotu. Nám, Moravanům, je ale ona nepřehlédnutelná dávka neotesanosti spíše sympatická. Tak či tak, Topol je chlap (však víte s čím), který se jako první významný politik odhodlal k neodkladnému kroku ocenění významu odbojové skupiny bratří Mašínů, nedbaje hýkání zblblého lumpen-proletariátu staví v Brdech americkou základnu (kterou jsme měli dostat pod stromečel už v roce 1989), oddlužuje socany projedenou státní kasu razantními reformami a neoblomně vede naši zemi od východu na západ (snad jen ta Lisabonská smlouva…). Ani jeden z těchto kroků není sice návodem k vítězství ve volbách (na to tu máme jiného sexy experta), u mě za to má však omluvenku za všechny Dalíkárny, kterým se v dnešním politickém chlévě beztak už asi nikdo nevyhne. Tož Mirku, držím ti palce, abys nám za ty prachy (když už to musí byť) udělal dycky aj neco tej radosti…
sobota 6.12. LP 08
Tak nám zhnusili Pružinského!
…vykřikla by jistě paní Mullerová při zprávě o rezignaci Václava Klause (roz. Pružinký) na post čestného předsedy ODS. “ A to se nám ta pravice bude volit s o něco menším sebezapřením!“ na to já. Ani sám optimista Švejk by totiž nesoudil, že z toho kouká nějaká parádní vojna (která se prostě muší vyhrát).
Po tahounovi Klausova typu se jistě žádnému demokratovi dlouho stýskat nebude. Dost na tom, že nás na východ vleče duo Filip- Paroubek (krycí jména „Falmer“, „Roko“). Narážky starého pána na „katastrofální výsledky krajských a senátních voleb“, které ve svém patetickém, zaplať pánbu velmi stručném projevu, dnes na sněmu ODS pronesl, byly skutečně, ale skutečně úderem hřebíčku na hlavičku. Nebýt totiž jeho zarputilého boje proti EU, mohla být naše pravice už dávno jinde, než kam se názory klopýtajícími proti integračnímu proudu sama poslala. Však na to jistě myslel i pan generalisimus KGB Putin, když posílal posla s medailí na Pražský hrad. Blekotání díků v azbuce mi tehdy od hlavy hrdého státu znělo velmi podobně, jako mlaskavé zvuky podtlaku vypasených rudých tlam během sacího reflexu bratrských polibků (s kořeny v deltě Seiny). Tfuj!
Mám husí kůži po těle, jako chartista, když slyší slovo „Mašíni“, kdykoli si na to vzpomenu. Být zdravý Klaus a národ český, jistě by za tak potupné porušení protokolu neunikl obvinění z velezrady (jediný možný paragraf aplikovatelný na hlavu státu), či alespoň okamžitému suspendování z funkce. Obé se však nachází ve stavu dlouhodobě nemocných. A není věru horšího, než když během exkurze po matičce Praze uteče chovanec z Bohnic přes Karlův most a rovnou na hrad! A rovnou na trůn! A co teď s ním..? radí se tiše v podhradí hlavy církve, okradené jím o svůj dar Bohu, katedrálu katedrál, spolu se skutečnou elitou národa, zahnanou šílencem (nástupcem jiných šílenců) hluboko do undergroundu. Nechte ho žít a zemřít. No a nám budiž zbylého tři a půl roku jeho mandátu při dalších trapných výletech za ostudou tichým mementem naší neomluvitelné benevolence a nezájmu o věci veřejné… Zig.
http://www.novinky.cz/clanek/156113-video-klaus-skoncil-s-ods-stranu-rozladil-i-rozplakal.html
pondělí 1.12.
Advent po Čínsku
Tak je tu zase ten čas plný lásky, oduševnělého rozjímání, čas plný klidu a vzájemného porozumění, čas Vánoc… To teda sedí! Nervydrásající bitvy v marketech, všudepřítomná nervozita, napětí, stres, rychlé půjčky, sebevraždy…
Zamýšlel jsem se opakovaně nad tím, proč je realita svátků zrození Páně naprosto opačná než její původní odkaz. Dlouho mi vrtalo hlavou, kde se rok co rok děje ta samá chyba. A myslím, že jsem na to přišel!
Do stoky vyčerpávajícího shonu a zoufalství mě pravidelně vžene urputná snaha nezanedbat nic z toho, co NUTNĚ potřebuji k dokonalé pohodě. Dusivý pocit, že v tyto dny MUSÍM být na své nejbližší ještě hodnější než jindy, ve mě v nepravidelných intervalech zapaluje rozbušku nahromaděné nervozity. Obětí následné exploze jsou pak právě nejblíže stojícíi… A pak ty dárky! Vždyť stačí jen drobnosti- pokouším se marně vzdorovat dotěrným reklamám a blikotu výloh. Nikdy však neseberu potřebnou dávku odvahy, abych někomu do papíru se sněhuláčky zabalil přívěšek získaný za tři pětky příspěvku na nemocné děti, hrnek se srdíčkem či podobnou pitomost. Aby se člověk u stromečku nemusel červenat jak Santovy trenky, musí zalovit v kapsičce hódně hluboko. Pět, deset tisíc? Málo. Zkuste si to schválně po Vánocích spočítat. A co když zrovna nejsou? Konec roku je přece obdobím výdajů i bez Vánoc (zimní pneu, zimní oblečení, otop, doplatky stavebních spoření, pojistky, upomínky…), na dárky prostě nezbývá pravidelně.
A tak můžeme jen tiše závidět Číňanům. Těm vláda veřejně odpráskne nevinného vědce a miliardě vystrašených lidiček rázem stačí ke štěstí, že dnes se šátkem přes oči neklečeli na stadioně právě oni…
Více na: http://www.novinky.cz/clanek/155595-popravime-koho-chceme-neplette-se-do-toho-vzkazala-cina-evrope.html
Šťastné a veselé! Ziggy
pondělí 24. listopadu
Minkovická bestie
Bezcitný sadista, bývalý bachař Josef Vondruška, už druhé volební období z pozice zákonodárce vymezuje normy, kterými se musíme řídit a za jejichž porušení nám hrozí trest. Vondruška porušoval zákony celý život, mučil lidi, jimž nesahal ani pod kotníky a namísto spravedlivého trestu dnes przní legislativu země, která se z „jeho“ éry stále ještě nevzpamatovala.
Proto jsem se radoval spolu s Vladimírem Hučínem, když přišla zpráva o započatém vyšetřování Vondruškových zločinů páchaných na bezbranných politických vězních v pekle zvaném „Pracovní tábor Minkovice“. Osobně jsem byl o několik týdnů později přítomen také nesmyslnému psychiatrickému vyšetření, kterému se na příkaz vyšetřovatelky ÚDV (Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu) Michálkové musel Vladimír před svou výpovědí podrobit. Prošel, promluvil a … Vyšetřovatelka Michálková po půl roce vypátrala, že Vladimírův otec zemřel o několik měsíců později, než kdy ho při oznámení této zprávy měl bachař Vondruška fyzicky napadnout, na základě čehož celou výpověď zpochybnila. Po zaslání notářsky ověřené kopie úmrtního listu dokazujícího pravdivost Vladimírových slov přišel z ÚDV argument č. 2: ztratila se kniha docházek a protože tak nelze s určitostí říci, zda byl ten den před více než třiceti lety Vondruška v práci, nemůže proti němu Hučín svědčit u soudu…
Pro někoho nepochopitelné. Pro nás nic nového pod sluncem. ÚDV od reorganizací provedených v r. 1997 soudruhem ministrem Vnitra Václavem Grulichem (ČSSD) dělá totiž vše proto, aby Vondruška, stejně jako kdysi Alojz Grebeníček a tisíce dalších zločinců, bez námahy unikl spravedlnosti. Přečtěte si prosím článek z Lidových novin a sami si udělejte obrázek o tom, kam nás vede socialistický kápo Jiří „Roko“ Paroubek. A jak říká můj přítel Ondra- dávejte na sebe pozor.. http://www.lidovky.cz/vondruska-nas-mlatil-v-rukavicich-dr3-/ln_rozhovory.asp?c=A081122_150028_ln_rozhovory_tma
pátek 20. litopadu 08
Včera jsme spolu s přítelem Vladimírem Hučínem na pozvání studentů kroměřížského Arcibiskupského gymnázia navštívili toto krásné město na Hané. Vzpomněli si totiž na naši nedávnou přednášku s názvem „Vězni svědomí“ a velmi správně usoudili, že VH bude ten pravý host na akci, kterou v rámci oslav 19. výročí Sametového čehosi pořádal jejich Studentský parlament. Na Velkém náměstí v Kroměříži jsme pak všichni postavili symbolickou barikádu proti totalitě, čímž jsme jistě naštvali nejednoho bolševika a potěšili každého kolemjdoucího demokrata. V tisku se o mě sice pozapomněli zmínit, přesto jsem si však své více než hodinové hudební vystoupení parádně užil. Článek z Mf Dnes: http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=272&r=mfjihomorava&c=1088186
neděle 16. listopadu
„Tatínku, proč se zítra nejde do školky?“ ptal se mě dnes malý zmateně. „Protože je svátek.“ odpověděl jsem mu zahleděn do počítače. „A tatínku, kdo má ten svátek?“ nenechal se odbýt. „Komunisti.“ odpověděl jsem mu popravdě. „Slaví, jak snadno nás kdysi ošidili.“ „A tatínku, budou taky rozdávat bonbónky, když mají svátek?“ vyrazil ze sebe s rozzářenýma očima v očekávání sladkého rituálku. „To víš, že budou“ uklidnil jsem ho. “ Jeden pro tebe a dva sobě.“ Se šťastným výrazem ve tváři dál spokojeně listoval v knížce o pravěku. Pozoroval jsem s jistou úlevou jeho obraz ve vyplém monitoru. Nebylo by asi dvakrát rozumné vysvětlovat mu před spaním, že bombónek pro něj platím já, zatím co zbylé dva bude jednou splácet on a jeho děti. Tím hůř by se mu asi usínalo s vědomím, že za to může i jeho dědeček s babičkou. Ti usínají zajisté taky s úsměvem. Však to těm ODS-ákům ve volbách pěkně nandali!
středa 5.listopadu 08
Bůh ti žehnej, Ameriko!
Tak je to tady, celý svět slaví! A co? To ví přece každé malé dítě- Američani si dnes zvlolili svého prvního afrického prezidenta! Masmédia poněkud zmatečně porovnávají profil své nové politické superstár, Baraca Usámy Obamy, s dosavadním prezidentem Georgem Bushem, jako by byl v těchto volbách politickým soupeřem sedmačtyřicetiletému demokratovi právě on a nikoli zkušený válečný veterán John McCain. A v tom bude zřejmě zašifrován pravý důvod jinak ničím nepodložené euforie. Já osobně se světem tuto radost nesdílím. Jsem toho názoru, že tradičně konzervativní Republikánská strana je pro nejsvobodnější zemi planety mnohem šťastnější volbou, než liberální politika demokratů. Rozhodnost, se kterou se navíc George Bush dokázal postavit do cesty tyranům a jimi reprezentovaným diktátorským režimům, je hodna obdivu. Také proto jsem ho před nedávnem vítal při návštěvě naší země.
No a pak je tu ještě ta paměť. Nemohu nějak zapomenout na Billa Clintona- posledního demokrata v Bílém domě. Nic proti děvkařům, to je to nejmenší, mnohem hůř se mi hledá omluva někoho, kdo prostřednictvím televizních kamer lže do očí třem stům milionů Američanů a s upřímným (zatracené slovo) výrazem ve tváři přitom křivě označí za nestydatou lhářku svou bývalou milenku. Štěstí, že holka moc ráda neprala (což jí nakonec paradoxně dopomohlo k očistě). Inu, stane se. Co ale tomuto prolhanému sukničkáři odpustit nelze, je jeho nesmazatelný podíl viny na jedenáctém září 2001. Administrativa tohoto nekompetentního playboye dostala tajné služby USA do tak zoufalého stavu, že v rozhodující chvíli nebyly schopny plnit svůj prvořadý úkol- chránit obyvatele před individui, které ve jménu jakéhosi podivného náboženství neváhaly popravit posádky a cestující několika letadel a zmasakrovat jejich vraky tisíce nevinných lidí. Strach pomyslet, jak by asi v podobné situaci obstála naše BIS, prošpikovaná agenty všech světových rozvědek, z nichž mnozí, ještě za dob totality, dokonce prošli specielním výcvikem přímo v centrále KGB.
Mám o tebe, Ameriko, vážné obavy. Bůh ti žehnej a nedopusť, aby se ze sympaťáka Baraka vyklubal podobný idiot, jakým byl jeho poslední předchůdce.
úterý 4. listopadu
… dnes se nic mimořádného nestalo :-)
Pondělí 27. října
Sestra bratří Mašínů, Zdeňka Mašínová, dnes odmítla pro svého otce, generál majora Josefa Mašína, převzít od ministrině obrany Parkanové medaili. Jako důvod uvedla nepřípustnost vyznamenání předsedkyně Konfederace politických vězňů (KPV), Naděždy Kavalírové, na tomtéž fóru. Ta je chodící poduškou na připínání metálů s jasným úkolem- paralyzovat KPV, která by za určitých okolností mohla vážně ohrozit mocenské hrátky někdejších prognostiků. Ti po nezbytně nutném minimu odstranili z propůjčených pozic představitele pivního disentu a vesele nám sami vládnou dál.
Ano, Naděžda Kavalírovna, jak ji důvěrně přezdívají političtí vězni, byla za totality dlouholetou zaměstnankyní Ministerstva kultury. Její manžel v té době pracoval na Ministerstvu vnitra. Vyšetřovací spis, kterým by mohla prokázat, že byla ona dvě léta vězněna z politických důvodů, však střeží před světem líp, než pověstné kostějovo vejce. Se svou klikou už vyštvala z KPV pěkných pár zvídavých lidí.
Je až dojemné, jak při různých slavnostních příležitostech titěrná babička s drdůlkem, zavěšena v rámně pana prezidenta Klause, s útrpnou grimasou klopýtá po jeho boku. Ten ji za onu okázalou přízeň „politických vězňů“ na oplátku dekoruje nejvyššími vyznamenáními. Smutná dvojka. Lze na ní ovšem dobře demonstrovat, jak to zde po slavném sametu chodí.
Není sporu o tom, že se mocní politici a neméně mocná média rukou společnou úspěšně pokusí tento „drobný incident dvou žen“ brzy sprovodit ze světa. A kdyby bylo nejhůř, jistě rád vypomůže i Václav Havel. Jinak je totiž další na řadě. A to už by byla ostuda skutečně světová!
Byl jsem to já, kdo měl paní Zdeňku vézt do Prahy na ministerstvo. Na poslední chvíli však pomoc, o kterou mě v pátek požádala, odmítla. Vysvětlila proč. V neděli večer skutečně jet nechtěla. Ráno se ale dozvěděla o záměru ministryně Parkanové, vyznamenat i N. Kavalírovou a její soused za mne ochotně zaskočil. Obdivuji paní Zdeňku a moc si jejího gesta vážím. Ještě asi nevymysleli medaili, kterou by umlčeli tak hrdou krev, jaká jí koluje v žilách.
Středa 15. října
(Chtěl bych se s vámi podělit o jednu svou povídku, bohužel, jak jinak, než podle skutečného příběhu…)
Zmetek
Za pár dní tu bude smutné výročí. Je to už devadesát dva let, co spolu uzavřeli sňatek Lež a Násilí. Dohodli se na společném užívání jména: Spravedlivý- Spravedlivá. Do roka přišlo dítě. Zrůda! Hoch neměl tvář, rozumu nepobral, byl zlý a lhal! Někdo vystřelil z Aurory a dali mu jméno Komunismus.Spratek rostl jako z vody a jak sílil, hrozil, že v zájmu jedněch, zakroutí krkem jiným. Sliboval, že všechno bude všech, a že přijde ráj a všichni budou mít stejně. I stalo se. Vzal všechno všem a nikdo neměl nic. Všude jen strach, lágry a šibenice. Zlosyn byl líný a špatný hospodář. Co ukradl, projedl a než se nadál, snědenému panství hrozil krach. I nadešel čas pro změnu. Vylákal lstí davy do ulic a sám sebe pak přede všemi svrhl z trůnu. Lid slavil. Slavil dlouho. Démon využil zmatku, převlékl kabát a za cinkotu klíčů vyšel z vřavy aniž mu kdo zkřivil vlas. Posadil Šaška na prázdný trůn, předal si moc z levé ruky do pravé a obklopen svými věrnými, rozdělil co v zemi zbylo. Upletli nové karabáče a počali budovat svou vlastní Démon-krad-cii. Čas plynul a prostý lid opět remcal. Tu znavený stařec naposled těžce povstal a třesoucím se prstem ukazuje na své nejbližší, zvolal: „Pohleďte na ně, jak kradou, živí se naším masem, upíjí naší krve, pojďme a …!“ Nedopověděl. Sesul se k zemi. A tu ho lid poznal a všechen se od něj odvrátil. Komunismus byl mrtev. Ziggy tvrtek 2.října
Můj první nerealizovaný scénář
Tolik se toho děje, že není ani kdy o tom psát. Hledě na intervaly svých zápisků, silně zvažuji změnu názvu této rubriky na „Můj týdeník“ či lépe “ … měsíčník“.
Volební tým mého přítele, nezávislého kandidáta do Senátu, Vladimíra Hučína, který mám ve složení: ON- kandidát, JÁ- šéf, tu čest celý vést, se potýká s nekonečnou řadou překážek. Mohu však všechny soudruhy ujistit, že tyto bez rozdílu úspěšně překonáváme, byť se některé v danou chvíli zdají smrtelné.
Dnes z Prahy dorazil kamarád Angelo s převzácným nákladem. S čtyřicetitisícovým nákladem volebních novin! Měl jsem s jejich přípravou nepopsatelnou lapálii, ale to až v brožuře, kterou se po volbách chystám vydat pod názvem: Jak jsem vydal noviny… Bylo by to na příběh. Možná bych mohl napsat i stejnojmenný scénář. Jistě by vyhrál první cenu za „Nerealizovaný scénář roku“. Každopádně už dnes dobře vím, komu bych ve svém nejlepším nerealizovaném scénáři (jiný sakra ani nemám) přiřkl hlavní roli. Ponechal bych ji skutečnému hrdinovi mého příběhu. Ostatně, lepšího bych stejně ani nenašel. Je totiž výtečný herec a pro mne ztělesněná skromnost. A jak je skromný, tak je hrdý. A jak je hrdý, tak je neústupný. Takový skutečně je můj přítel Ondra Vetchý.
