Před několika vteřinami mi Vladimír Hučín oznámil zprávu, které jsem se už týdny obával. Po měsíci balancování na hranici života a smrti v dlouhodobém pooperačním spánku se náš kamarád, legenda protikomunistického odboje, Milan Paumer, definitivně rozhodl vrátit k Bohu.

Veselý, vtipný a nesmírně přátelský, ale stejně tak tvrdý a neudolatelný člen skupiny bratší Mašínů, který ke svému podpisu skromně přidával dovětek „ten třetí“, zemřel o téměř šedesát let později, než si přál všechen komunistický odpad světa. Ani takto dlouhá doba však nestačila našemu lhostejností zmrzačenému národu k tomu, aby se těšil z odvahy pětice dvacetiletých kluků, postavit se kosti drtící mašině totalitních vrahů, odvahy vykupujících nás, čechy, z nejtemnějšího období naší nedávné kolaborantské historie. Ani po dvaceti letech podvodné sametové jakože revoluce v sobě mnozí nenalezli sílu přihlásit se veřejně k jejich činům a odsoudit režim, který vyhlásil válku vlastnímu obyvatelstvu. Stín nevědomosti a strachu z konfrontace životních hodnot bohužel dál nahrává nepřetržité majoro-zemanovské demagogii a křečovitému kroucení páteře historickým faktům.

Před očima mi běží obrazy z desítek akcí, kterými jsme se v posledních letech snažili upozornit na negativní vliv rudých metastází na naši křehkou demokracii, stejně jako při návštěvách škol, kde Milan mladé generaci velmi autenticky popisoval zlo, proti kterému s kamarády, nacházejícími se tehdy společně v jejich věku bojoval.
Vidím i desítky soudních líčení v křivě vedeném soudním procesu proti Vladimíru Hučínovi, kdy jsme se jednou na podlaze přerovského soudu až do poslední chvíle pevně drželi za podšívky našich bund, než nás do jednoho roztrhala a protiprávně vyvlekla justiční stráž a policejní jednotka povolaná na ochranu soudce, jenž měl za úkol odsoudit Hučína v tajném, nikoli veřejném procesu, jak jsme požadovali.
Nepochybuji o tom, že se můj syn bude jednou se svými dětmi procházet po ulicích nesoucí jméno Milana Paumera, bratrů Mašínů a dalších skutečných elit země, která před nimi neuměla včas smeknout.
Sbohem kamaráde, slibuji ti, že budu až do posledních dnů žít tak, aby ses tam nahoře nemusel za naše přátelství nikdy stydět.

Kamarádi,

protože nás včera večer v Oldřichovicích v samotném finále fesťáku opět spláchla bouřka, proběhlo předávání cen hodně nestandardním způsobem. Drobek, co by hlavní kápo festu, mi cestou do „Toiky“ vrazil do ruky nádherný, ručně dělaný, plně funkční žejdlík, se slovy: „Tak Ziggy, jako obvykle!“

Byl to krásný pocit, usazen v podložku z několikráte přeloženého toaleťáku když majestátně trůnil na zívajícím pisoáru po mé levici. Můj poslední vítězný žejdlík! Dokonalá to dvorana slávy undergroundového introverta…

Chtěl bych vám touhle cestou, drazí přátelé, dodatečně poděkovat za vaši přízeň, jakož i za úžasnou atmosféru, kterou jste na letošním ročníku Folkového Žejdlíku vytvořili a popřát vám pohodový zbytek léta se spoustu silných, nejen kulturních zážitků! Věřím, že mezi ně budou patřit i naše další setkání na hudebních festivalech, letních zahrádkách a improvizovaných pódiích. Ziggy

Foto zde

PS: A vy se mi vsetíňáci koukejte ozvat! Nebo rovnou přijeďte na ten Lukoveček fest. A nezapomeňte na Vsetíně tu úžasnou medovinu…

Tak tady je. Můj slíbený dárek k listopadovému výročí- nový song: Pět a dvacet let

…. a „nová“ foto:

Slovenští bráškové mě co chvíli mile překvapí. Pokaždé, když se mi řádově zvedne návštěvnost mého pohříchu zanedbávaného webu, tuším, kde je příčina. Tentokrát je to další z řady videoklipů, ve kterém slovenští bojovníci za lidská práva v Číně použili můj song. Myslím, že se tu budu asi hodně opakovat, když řeknu, že každý kdo přemůže vlastní lhostejnost a zvedne hlas proti bezpráví je můj přítel. Tož držtě sa, kamaráti! Klip najdete zde

V úterý 9.března 2010 v 9.30 hod. bude u Ústavního soudu v Brně vyhlášen nález ve věci mé ústavní stížnosti proti magistrátu hl. města Prahy. Po pětiletém soudním martýriu tím u nejvyšší právní instance naší země vyčerpám poslední možnost, jak dosáhnout nápravy ve věci porušení mých svobod, garantovaných Ústavou ČR a Listinou lidský práv.

Pozvánka zde.

Vše začalo na jaře roku 2005. Korupční chování premiéra Stanislava Grosse překročilo únosnou míru a nastal čas postavit tohoto mladého muže za sérii závažných kriminálních činů před soud. Protože zkorumpovaná policie veškeré podněty k trestnímu stíhání svého někdejšího šéfa (ministra vnitra) házela do koše, rozhodl jsem se uspořádat na Václavském náměstí demonstraci za jeho okamžité odstoupení a vydání orgánům činným v trestním řízení. Akci jsem řádně ohlásil, čímž jsem bezezbytku splnil svou zákonem uloženou povinnost. To se ale současnému zlegalizovanému miliardáři, podvodně vystudovanému JUDr-ovi Grossovi vůbec nelíbilo. Přes pražský magistrát, dlouhodobě ovládaný koalicí ODS-ČSSD, zorganizoval nevídané manévry Městských strážníků s cílem zabránit akci a to i za cenu porušení zákona ( v době, kdy Gross dosadil do čela Úřadu vlády někdejšího velitele komunistických mlátiček. Pavla Přibyla, šlo o jakousi smutnou nostalgii…) Městská policie Prahy 1 se v síle téměř sta mužů a několika služebních psů skutečně pokusila akci rozehnat. Přestože jsem argumentoval splněním všech náležitostí, které tehdy potvrdila i přítomná republiková policie, jenž mě co by svolavatele akce na místě kontrolovala, zahájili strážníci po několika minutách od formální výzvy k rozpuštění demonstrace útok na ozvučovací techniku. Téměř tisícovce rozezlených Pražanů se však při následné potyčce podařilo větší část aparatury ubránit.
Strážníkům se podařilo proběhnout kordonem svých ozbrojenců do připravené dodávky pouze s ukradenou reprobednou (nasazenou přitom stále na hliníkovém stojanu a spojenou kabelem s mixážním pultem).
Demonstraci jsme dokončili se zbylým reproduktorem a bezprostředně po akci šli na uniformované výtržníky podat trestní oznámení.
Po několika dnech nastala zvláštní situace. Nejdříve mi na mobil volala nějaká paní, že si mám pro bednu přijet. Já na to, že mi musí proplatit cestu ze Zlína a ztracený den. To prý nejde. Na můj návrh, ať mi tedy neprávem zabavenou věc okamžitě pošlou paní jen něco bezradně zablekotala a zavěsila. Za pár dní mi opět volala, že moje bedna leží někde na vrátnici, a že si ji mám odvézt. To jsem odmítl. Na to volal nějaký pan Kotrouš, který se mi představil jako nejvyšší šéf pražský strážníků a přátelsky mně domlouval, abych nedělal problémy a pro bednu si přijel. Dospěli totiž údajně k názoru, že k přestupku skutečně nedošlo a tudíž v této záležitosti zvažované řízení neproběhne. Zdvořile jsem odmítl a opět je požádal o doručení bedny, kterou jako folkový písničkář na volné noze ke své práci skutečně potřebuji. Zase nic…. Další s kým jsem mluvil byl náměstek primátora, nějaký Blažek. Žádný posun.
Týden poté jsem v Praze organizoval další akci, tentokrát protest proti sjezdu zástupců komunistů celosvětové internacionály pořádané českými komunisty v hotelu Olympik. Zastavil jsem se cestou na oné vrátnici, podepsal převzetí věci, zvedl bednu a… V té se ozval valivý zvuk a klepnutí. Pan vrátný s podepsaným předávacím protokolem v bezpečí šuplíku na mou námitku o poškození bedny nereagoval. Volal jsem ihned Kotroušovi, co jako hodlají dělat. Nic. Bednu prý mám a tím je pro ně věc vyřízena.
Bedna před Olympikem skutečně nehrála. Stojan byl následkem zákroku taky nepoužitelný. Následná oprava v elektro-servisu mě stála přes šest tisíc.
Na další akci, kterou jsem proti Grossovi pořádal opět na Václaváku, mi nějaký chlap přinesl láhev drahého koňaku s tím, že prý má vyřídit, že se mi pan primátor Pavel Bém za všechno moc omlouvá. Ze slovy, že by se mi z toho šmejdu jistě udělalo zle, dal jsem opuštěnou láhev nejblíže stojícímu účastníkovi demonstrace. Takovou omluvu lze přijmout za urážku v hospodě, nikoli za neomluvitelný exces úředníků státní správy!
Čas plynul. Policie ČR mé oznámení odložila.

Po další ze série demonstrací proti Grossovi mi z pražského magistrátu přišla výzva k podání vysvětlení k přestupku „neoprávněného záboru veřejného prostranství“. Toto jsem telefonicky odmítl s tím, že nebudu cestovat přes celou republiku a zpovídat se z něčeho, co jsem evidentně nespáchal. Řekl jsem také, že žaluji Magistrát hl.m. Prahy a divadlo se strážníky bude tak mít dohru u soudu.

Chvíli na to mi přišla z pražského magistrátu výzva, abych okamžitě zaplatil pokutu 500,- Kč, za neuposlechnutí výzvy k podání vysvětlení…
Všechny soudní instance, kterými během následujících pěti let prošel můj spor s radnicí o tuto částku, rozhodli v můj neprospěch. Ústavní soud nemůže ve věci pošlapání mých ústavních práv rozhodnout jinak, než kladně. I když…

Záběry z nezákonného zásahu byly použity také v jednom z mých videoklipů

Přátelé,
s radostí Vám oznamuji, že dne 9.3. 2010 vyhověl Ústavní soud mé stížnosti vedené proti Magistrátu hl.m. Prahy, který mi protiprávně udělil pokutu za odmítnutí dostavit se k podání vysvětlení ke skutku, který se nikdy nestal.

Podle nálezu Ústavního soudu byl můj postoj při neuposlechnutí výzvy zcela legitimní a tudíž v souladu se zákonem. Nebylo totiž pochyb, že mé obvinění z přestupku „neoprávněného záboru veřejného prostranství“, jenž jsem měl jet ze Zlína do Prahy vysvětlovat, bylo svévolně a účelově vykonstruováno (s cílem zabránit mi veřejně vyjádřit svá podezření, že někdejší premiér- dnešní miliardář, Stanislav Gross, patří spíše než do čela vlády do podzemí Pankrácké věznice).

Smyšleného skutku jsem se měl dopustit 6. dubna roku 2005 tím, že jsem pod sochou sv. Václava v Praze na Václavském náměstí, jako svolavatel řádně ohlášené demonstrace „Za okamžité odstoupení premiéra Stanislava Grosse“, umístil svou zvukovou aparaturu na chodník.
Dle Ústavního soudu zde šlo o jasnou šikanu a pošlapání mého Ústavou ČR a Listinou lidských práv garantovaného práva (tzv.práva shromažďovacího) a to nejen ze strany úředníků pražského magistrátu, ale následně i Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, které zamítáním mých žalob tuto šikanu opakovaně legalizovaly.
Toto rozhodnutí, stejně jakož i řada předešlých, která se mi spolu s přáteli podařilo v běhu let u naší postkomunistické justice vybojovat, zásadně mění postavení občana před orgány státní správy.

Velmi bych si přál, aby vám v budoucnu tato má snaha nejen usnadnila přístup k vašim nezpochybnitelným právům, ale především, aby posílila vědomí každého z vás, svobodných občanů země, která by jednou mohla být skutečně demokratickou.

Pozice občana v demokratickém systému nebude nikdy silnější, než jeho odhodlání brát se za svá práva a svobody! Ziggy

• Celý text nálezu Ústavního soudu najdete zde
• Tisková zpráva Liggy pro lidská práva zde
• Záběry z nezákonného postupu policie zde
• Podrobnější info z protestních akcí zde

Další svévole státní správy našeho postkomunistického státu mě opět nutí k zamyšlení- dožiji se vůbec dnů, kdy budu moci prohlásit: „Jsem svobodný občan demokratické země a jakožto daňový poplatník požívám ochrany svých práv a svobod“?

Zatím si připadám spíše jako vyhublá dojná kráva, co usilovně táhne tíhu jakéhosi státu, čekaje namísto pochopení ránu bičem či jateční pistolí. A okolí tu a tam zabučí, případně zaremcá a dál nečině přihlíží. Tak takhle to lepší nikdy nebude. A mohlo by. A mělo by!

Nahlédněte do osudů jednoho obyčejného člověka, který se znelíbil úředníkům jen proto, že proti jejich vůli dlouhá leta bojuje za něco, co je pro většinu z nás absolutní samozřejmostí a každodenní radostí. Inženýr Jiří Fiala chce vidět své dítě. A proto se momentálně nachází ve vazební cele. Nepřihlížejme! Více informací zde.

Dnes ráno, 1.7. 2010, ve 4.30 hod. zemřela ve věku nedožitých 82 let na oddělení LDN v hranické nemocnici paní Anna Hučínová, maminka Vladimíra Hučína. Poslední chvíle jejího života nebyly o nic lehčí, než její život sám.
Babča, jak jsme jí s Vladimírem familiérně říkali, byla statečná žena. To, co bylo pro jiné matky samozřejmostí, bylo u paní Hučínové skutečně hodno úcty a obdivu. Stát za svým synem proti zničující přesile komunistického neřádu ani jinak nazvat nelze. Na druhou stranu, takový už je úděl matek. Matek hrdinů.
Pronásledování jejího syna začalo jeho prvním odsouzením na začátku sedmdesátých let a spustilo nekonečnou lavinu perzekucí, výslechů a brutálních domovních prohlídek. Vladimír se nikdy nevzdal. Po každém propuštění z výkonu trestu se opět naplno zapojil do odboje s tím, že tentokrát už ho nedostanou…
Po listopadových událostech roku 1989 se chvíli zdálo, že je rudé zlo na hlavu poraženo. Nebylo. Nastrčené figurky z Charty 77 ho pronely za hesly o pravdě a lásce do dnešní éry, navíc posíleno o kapitál.
Vladimírův boj proti komunistickým pohrobkům ve státní správě, v policii a v justici, který vedl z pozice důstojníka polistopadové tajné služby (BIS), kam ho doporučili političtí vězni, ukončil nástupu ČSSD k moci. Vláda Miloše Zemana na jednom ze svých zasedání zaúkolovala BIS, aby kverulanta Hučína definitivně „vyřešila“ (vše písemně doložitelné). Následovalo Vladimírovo propuštění z BIS, teatrální přepadení a zatčení zásahovou jednotkou, roční nezákonná vazba v podzemí Pankrácké věznice a smyšlené obvinění ze sedmera trestných činů, které ho měly na dlouhá léta umlčet a společensky diskreditovat. Dodnes činní normalizační kádři se tentokrát nezdráhali obvinit i více něž sedmdesátiletou Annu Hučínovou. Amnestie presidenta Václava Havla byla v tomto případě samozřejmostí. Vladimír však na hrad vzkázal, že případnou amnestii odmítne. Nechtěl skončit z nálepkou „osvobozeného zločince, který unikl spravedlivému trestu, chtěl na své kause naopak dokázat svá tvrzení a sice, že zde lze ze strany státu systémově likvidovat nepohodlné oponenty. Státu, který si občané platí, aby je chránil.
Tehdy jsem s paní Hučínovou a dalšími přáteli zahájil ostrou kampaň za jeho propuštění.Začalo to koncerty pořádanými za zdí Pankráce, kde jsme pomocí mobilní aparatury dodávali Vladimírovi sil v jeho boji. Během jediného roku jsme uspořádali více než tři stovky protestních akcí, demonstrací a mítinků po celé ČR, od Karlových Varů až po Ostravu! Využil jsem k tomu předvolební kampaně jedné emeritně neparlamentní politické strany, se kterou jsem se tehdy snažil udělat něco pro narovnání poměrů v naší zemi. Vladimír byl po roce z vazby propuštěn.
Přesto, že byl nadále souzen podezřelými lidmi s vyloučením veřejnosti, přijal mou nabídku a začal mluvit na našich improvizovaných pódiích o zločinech politických elit, které při své práci v BIS odhalil. Za minimálního zájmu médií jsme takto v běhu let prošli podobným počtem akcí, jako v době Vladimírovi vazby.
Také tentokrát při nás stála i ona chřadnoucí drobná žena, která nás nenechala jedinkrát odjet z domu bez připravené svačinky a upozornění, ať jsme opatrní. Nebyli jsme.
Po Vladimírově očištění jsme se stále více aktivně angažovali v dalších horkých kauzách, ať už to byla podpora výstavby amerického radaru v Brdech, či znevěrohodnění honu na Jiřího Čunka. Vždy se svou pravdou v opozici proti médii masírovanému veřejnému mínění, na okraji, bez uznání. Zatímco my jsem si na tuto pozici již přivykli, babča se naším marným bojem neskutečně trápila.
Když nás v roce 2007 navedl náš přítel, senátor Jaromír Štětina, na myšlenku kandidovat Vladimíra na Prostějovsku do senátu, pomáhala nám paní Hučínová opět seč mohla. Lepila plakáty, vyráběla s námi improvizované billboardy a přitom dál balila nezbytné svačinky. Po počátečních obavách jsem v její tváři po dlouhé době viděl i naději. Tehdy, jako o dva roky později, kdy jsme při dalším pokusu o dobytí senátu získali na Přerovsku jedenáct procent hlasů. Každý náš neúspěch jí ale ubral sil.
Poslední rok byla naprosto vyčerpána. Veřejného uznání hrdinských činů svého syna se, narozdíl od nechutných narážek a stupňujících se útoků okolí, za svého života nedočkala. Dej Bůh, že z oné výšky, kam zajisté patří, bude moci sledovat lepší scenérii, než jaká jí byla nabídnuta po našem boku. Rozloučení s paní Hučínovou bude v Přerově dne 8. července, viz parte.