Tak jsem vám dnes zažil něco, co asi nikdy nezažijete, nejste- li náhodou písničkář a neobjevíte- li se takhle koncem léta na Festivalových ozvěnách v Kroměříži. Bylo to skutečně kouzelné odpoledne.
Po dvou dnech nepřetržitých studených lijáků se pojednou nebe nad městem rozzářilo, jako by oponou z těžkých mraků trhnul sám…. Bláznivá myšlenka.
Příjemné paprsky v mžiku zalili letně- podzimní nostalgií prokřehlé duše ulic, lidí a starobylých nádvoří. V samotné Lucerně by mi nebylo lépe!… cítil jsem jasně, když jsem se s kytarou vyhoupl na pódium, připraven vzdát holt svému předchůdci a vzoru z nejmilejších. Občasný návštěvník v jeho městě. A on tam byl!
Při slovech písně „Mori turi te salutant“ se s bodrým úsměvem v jinak utrápené tváři maně protáhl podloubím bez dechu naslouchajícího náměstí, aby mi s posledním tónem svého nesmrtelného songu opět tiše zmizel, kráčejíc po staré dlažbě vedoucí do tajemné podzámky.
„Viděli jste ho!?“ hlesnul jsem tiše do zjihlého publika, tápajícího zrakem v místech, kde na dlouho ulpěl můj pohled. Viděli?

Zavřel jsem kytaru do futrálu a zahleděn do nikam, přemýšlel nad něčím, co lidskou mysl obloukem míjí a přesahá. Právě jsem zažil něco, co asi nikdy nezažijete, nejste- li náhodou písničkář a neobjevíte- li se takhle koncem léta na Festivalových ozvěnách v Kroměříži.

Když jsem se později loučil s usínajícím městem, naposled jsem se otočil a s pokorou v hlase zašeptal: „Děkuji, děkuji za všechno…

Celou fotoreportáž z našeho společného odpoledne (objektivem mého přítele, fotografa Jirky Macha) najdete zde. Onu zmíněnou postavu se ani jemu, byť z duší umělce, na žádném z následujících záběrů, zachytit nepodařilo…