Před chvílí jsem se vrátil z Vlašského Meziříčí, kde jsme se rozloučili s našim kamarádem, scénáristou Jiřím Křižanem. Zemřel nečekaně minulou středu 13.10. 2010.
Zpráva o jeho smrti mne dostihla ve čtvrtek ráno při snídani v senátu. Oznámil nám ji smutným hlasem Jaromír Štětina, kterého jsme tam spolu s Vladimírem Hučínem přijeli podpořit v jeho dnes vítězně završeném boji o další volební období, a my na pár vteřin oněměli. Po chvíli ze mne vypadlo jen: „Tak snad se dnes narodil aspoň jeden dobrý člověk“. Myslel jsem při tom na celou tu černou bilanci letošního roku. Svým odchodem ji zahájil Ruda Martin, manžel Zdeňky Mašínové. Následoval Milan Paumer, pak „babča“ Hučínová a teď Jura. Tolik lidí navždy zmizí, jako když sfoukneš pěnu z piva. Snad se kosmické váhy pokusí tuto ztrátu vykompenzovat. Práce na nápravě starých i nových křivd, které nám soudruzi při sametové revoluci pronesli na hřbetech svých mouřenínů do dnešních dnů, je stále dost.
A největší z oněch mouřenínů strávil dnešní odpoledne spolu s námi. Měl popelavě šedou pleť a strhaný výraz uštvaného starce. Když se naše pohledy v kostele setkaly, úplně jsem se té změny lekl. Kdy jsme se naposled viděli? Před rokem? Hodně velká změna. Znova jsem si uvědomil, jakou tíhu svému svědomí naložil výměnou za miliardové majetky a falešnou celoplanetární slávu. V zármutku nad odchodem kamaráda mu jistě došlo, že není tak daleko chvíle, kdy svou vinu za infantilní srdíčka a moralistické pózy neschová.
Vypnu počítač a zamyslím se pro změnu nad svými hříchy. Nad těmi starými i nad tím, který tu právě páchám svými soudy nad jinými. Říct jsem to ale musel. Tím spíše ve chvíli, kdy se mne po letech zmocňuje pocit, jako bych tomu, co zbylo z Václava Havla, odpustil. Tak snad mi to do rána vydrží. Jura Křižan by si to jistě moc přál.