Dnes jsem si parádně užil odpoledne. S radostí jsem přijal pozvání profesorů zlínského gymnázia k povídání o českém undergroundu v rámci cyklu „Příběhy bezpráví“, organizovaného společností Člověk v tísni (po léta probíhájícím souběžně s mým o rok starším projektem „Vězni svědomí„, realizovaným pod záštitouKonfederace politických vězňů č. 51). Hodinu po poledni jsme se v po strop naplněné aule usadili ke shlédnutí více než hodinového dokumentu o fenoménu zvaném Plastic People. Téma dávalo tušit neobvyklý zážitek. A byl!
Na projekčním plátně se záhy potácely na mol opilé lidské trosky, provázené komentáři Ivana Martina Jirouse (vulgo Magora), Františka Stárka (zvaného Čuňas), případně Květy Princové (které jsme stále ještě nepřišli na jméno) a dalších figur opozičního establishmentu. Samozřejmě zde nemohly chybět intelektuálně zasukované výlevy někdejšího nejvyššího opozičníka, Václava Havla. Mezi hovny a svědícími prdelemi, které tu ve všudypřítomné kouřové cloně archívních záběrů opěvovaly texty sešlosti několika zanedbaných, nemuzikálních zjevů, tak mohli studenti zahlédnou i řadu tváří známých ze současné vrcholné politiky, jako např. tvář Saši Vondry, Honzy Rumla a v těsně polistopadových záběrech i roztančeného Karla Schwarzenberka. Více než předpokládaný teátr na plátně sledoval jsem po očku rozpačité reakce mladých lidí kolem sebe. Pro mnohé z nich to byl skutečný šok. Vulgární máničky bez jakéhokoli programu, asociálové, levicoví pseudointelektuálové i naprostí pitomci. Po závěrečné glose Magora Jirouse o nepochopitelnosti toho, že vůbec někoho napadlo o něčem takovém natočit film, pronesené do závěrečných titulků, kdosi nesměle zatleskal. Ostatní se přidali.
Po rozsvícení světel v aule jsem byl paní profesorkou představen jakožto osobnost současné undergroundové scény, která během cca dvaceti minut podá svůj osobitý komentář k právě doběhnuvšímu dílu. Časový limit jsem vyčerpal bezezbytku.
Otazníky v očích intelektuální elity naší nastupující generace dychtily po odpovědích. A dostaly je. V úvodu jsem připomenul, že jsem až do vojny nosil vlasy dlouhé pod lopatky, režimu se vzpínal jak se dalo, nikdy nebyl pionýr, natožpak něco víc, a za svůj přístup a nesocialistické postoje byl vyhazován ze školy na školu, dokud demagogickou ideologií pokroucenému školství zákon konečně neumožnil zbavit se mne definitivně. Nikdy jsem však nebyl mánička, nekouřil stovku startek denně ani nebral drogy, Plastiky jsem neposlouchal a v jejich textech jsem nic nenacházel. Miloval jsem Karla Kryla. A jak se později ukázalo, byla to správná volba. Načež jsem přešel rovnou k věci.

Pochopit genialitu někdejší StB, která dokázala maximálně využít bandy alkoholiků k uskutečnění svých mafiánských záměrů, nebylo po shlédnutí tohoto snímku nijak těžké. Úroveň představitelů tzv. disentu (dle jejich vlastních slov „zcela nevědomého, neboť na bolševika prostě srali, nechtěli se proti nikomu vyhraňovat“) a tragikomická role jejich přátel z okolí Václava Havla v rámci změn a megapřesunů majetku a politické moci do rukou někdejších totalitních kádrů, byla zjevná. Ubohá pivní parta neschopná jakékoli kontroly nad po léta do detailů připravovanou privatizační smrští inženýrů z Prognostického ústavu, opájející se vlastní důležitostí a ze všech stran se valící nepochopitelnou slávou. Smutný konec jedné studentské revoluce.
„Viděli a slyšeli jste dost, teď je to na vás a já vám všem moc držím palce.“ ukončil jsem lehce pateticky naše společné odpoledne a v doznívajícím potlesku studentů pomalu zmizel zpět ve stínu zasněžených valašských hor. Svobodně, bez zadržení a nočního výslechu, bez obvinění z výtržnosti či pokusu o podvracení republiky. A to není málo.
Navečer mi od paní profesorky přišla milá SMS: „Moc Vám děkuji za dnešní návštěvu. Těšíme se na Vás i na pana Hučína s pořadem Vězni svědomí“ . A to my rádi. Tak nashle v únoru.

Po páté už letos vytahuji ze skříně svou „funustašku“. Nažehlený tmavý oblek nasáklý smutkem z odchodu přátel. Za dvě hodiny se rozloučíme s panem továrníkem Karlem Zejdou, dědicem přerovské fyrmy Kazeto, s člověkem rovným, dobrým, zemitým. Komunisti jeho životnímu příběhu připravili scénář, který by před rokem 1948 nenapadl ani největšího literárního nihilistu.

Děkuji Vám pane Zejdo za všechnu pomoc, bez které by nebylo těch nejlepších věcí, které jsem si v posledních letech mohl dovolit udělat. I za Váš život děkuji. Dokázal jste jím, že skromnost a zodpovědnost je nadevšechny prezidentské metály. Sbohem. A na shledanou…

PS: Životní krédo syna továrníka, jenž byl po únorovém puči KSČ okraden o veškerý majetek a dožil se svou rodinou v zahradním domku za obcí Penčice, znělo: „Chytrý peníze nepotřebuje a hlupákovi nejsou nic platné.“

Poslední foto z našeho setkání jsem pořídil 16. října 2010. Společně s Vladimírem Hučínem jsme tu sobotu pana Zejdu převáželi z přerovské LDN, na jeho naléhavé přání, k volbám. K tomuto pro všechny vyčerpávajícím kousku jsme přikročili poté, co volební komise obce Penčice, v čele s představitelem KSČM, odmítla k umírajícímu panu továrníkovi přijet: foto 1. foto 2.. foto 3..

Tak náš pan prezident je opět na soukromé návštěvě Ruska. Již po sedmé. Pozvala ho, jakožto hlavního řečníka jednoho bohulibého aktu, největší soukromá ruská banka patřící do impéria Michaila Fridmana. A kdyby jen to! Dnes gaspadin Klaus strávil celých čtyřicet pět minut s bývalým plukovníkem KGB, vyhoštěným v osmdesátých letech za špionáž ze západního Německa, a současným premiérem, Vladimírem Putinem. Hovořili o zakázce na dostavbu Temelína. Zde Klaus Rusy otevřeně favorizuje před Američany a Francouzi, kteří se o zajímavou mega-zakázku taktéž ucházejí. No aby ne. Nebýt ruského vlivu, seděl by dnes tento glorifikovaný účetní v ponurém šeru některé z podnikových účtáren na Karlíně a neplkal v azbuce na kremelském sedánku.
O tom tu ale nechci mluvit. Věřím, že si sumy, kterou nenasytný bumbrlíček Temelín opět vytáhne z našich peněženek, všimli i srdnatí bojovníci proti solárním elektrárnám (inspirovaní zřejmě legendárním hrdinou, bojujícím proti obdobným zdrojům zelené energie). Ale pozor! Tyto stavby nás, daňové poplatníky a odběratele el. energie, nestáli ani jedinou korunu. Jinými slovy- kdyby se měla cena mnoha set miliardového Temelína rozložit do ceny za Kwh, došli bychom dozajista k velice zajímavému výsledku. A to nemluvím o tom, že nebýt této obrovské investice (financované před podezřelými prodeji podílů v každoročně nepředstavitelně ziskovém ČEZu výhradně z našich kapes), padl by argument, že nehorázně vysokou cenu za svou energii musíme platit proto, že pro nás, jakožto její vývozce, platí dle směrnic EU stejná cena, za kterou proud v rámci Evropy distribuujeme.
Podtrženo a sečteno- mám prostě chuť sbalit do uzlíčku pár buchet, oprášit starou sukovici a vydat se jižně s pro jiné nepochopitelným transparentem „STOP TEMELIN!“ Článek zde

Limbach. Do včerejška pro „Čehůny“ neznámý pojem. Slováci ale vesničku u Bratislavy dobře znají. A teď i Češi, Maďaři, Rakušané… Před příchodem slovenských mafiánů, exodujících z nedaleké metropole na Dunaji do ticha hor, býval Limbach vskutku romantickou vískou. Dovedla vás sem slepá ulice mezi Modrou a Pezinkem, nenápadnou okreskou lemovanou vinohrady a malebnými políčky. Dřela tu na nich svého času i má adoptivní „stará mama“- matka mého náhradního otce (po kterém jsem v šesti letech, nic netuše, získal své nynější příjmení). Tu a tam jsem dřív přiložil motyku k dílu i já. A pohříchu za to pak v chladivých pivniciach s kamošmi Limbašský Sylván popíjal.
Romantika, klid, bezpečí, vinohrady i záhumenky však dávno vzali za své. Objevena polistopadovými oligarchy a slovenskými bossi, změnila se malebná dědinka mezi horami v luxusní ghetto. Z vinohradů se staly honosné parcely a z místních přátelských vinařů zapšklí bezzemci se stárnoucími Mercedesy v garážích. Noví obyvatelé, mezi které patří i sám pan president SR Ivan Gašparovič, si jich ze svých nesrovnatelně honosnějších pancéřovaných modelů nevšímají.
Včera večer sem ale přijel někdo, kdo měl jen sotva zájem na tom být nápadný. Přijel tiše. Měl tady práci. Zakázku. Bývalého předsedu Federálního ústavního soudu, Ernesta Valka, popravil v jeho limbašském sídle jediným výstřelem. Prááásk! Přímo do srdce! Čistá robota.

Nejezdil jsem k ujovi Šteberlovi poslední dobou nijak rád. Cítil jsem ve vzduchu všudypřítomný smrad špinavých peněz a podivné napětí. Skřivani nad poli zmlkli, zahrady, kam jsme za vlahých večerů dírou v plotě chodívali na jabka, ukryty za zdmi a ostnatými dráty. Všude jen oči kamer a letky alarmů. Nevím, jak se po včerejší vraždě bude žít starousedlíkům na místě, kde vyměnili svůj klid a bezpečí za stárnoucí plečky. Inu, jsou věci, které si za peníze nekoupíš….

PS: V této souvislosti mi ještě více dochází význam hesla, se kterým se můj vzácný přítel, senátor Jaromír Štětina, snažil předloni vstoupit do Evropského parlamentu. Ono „Bezpečí pro naše domovy“ tehdy voliče příliš neoslovilo. Post senátora v Praze 10 však v letošních volbách přesvědčivě obhájil. A to je moc dobře! Jak jej totiž znám, udělá pro naplnění svého euro-hesla, co bude v jeho silách.

S úlevou zde píši tyto řádky, zatímco pan senátor spolu s Pavlem Bobkem, Janem Vodňanským, Ondrou Vetchým, Jirkou Čunkem, Laďou Hučínem a dalšími přáteli v senátním salonku vesele slaví naše společné vítězství. Byl jsem taky mezi pozvanými. Zůstal jsem dnes ale výjimečně doma. …užívám si na Valašsku ticha a bezpečí :-) Díky Mirku!

Dlouho, předlouho mě trápila myšlenka, že někde v cele sedí už nekonečnou řadu let neprávem k doživotí odsouzený člověk a doufá, že něco udělám. A já nic. Tedy nepočítám-li svou někdejší nenaplněnou nabídku pomoci advokátce Kláře Slámové. Až nyní…

Desáté výročí útěku Jiřího Kajínka z věznice Mírov se rozhodli připomenout jeho příznivci, se kterými jsem byl už dlouho v tichém kontaktu, akcí na pražském Václaváku. V páteční poledne dne 29. října 2010 jsem tam stál i se svým po střechu naloženým Sharanem. Zvukovou aparaturou napájenou mou benzínovou elektrocentrálou jsme dostatečně nazvučili cca 200 m prostoru v okolí koně a čtyři hodiny několika stovkám přihlížejících pražanů povídali o tom, jak je potřeba něco udělat. Co? No přece donutit ony polobohy v naftalínových talárech k tomu, aby se na základě nových důkazů dostal celý případ z pod koberce znovu na stůl.

Akce byla fajn, noviny o ní psaly velmi pozitivně a já už pomalu spřádám plány na další kampaň.

Foto z akce zde. Video zde

Tento nezpochybnitelný národní hrdina byl po léta mou velkou morální vzpruhou a inspirací. Vzácné chvíle strávené v jeho společnosti mě nabíjely energií a inspirovali k dalšímu boji. Při společných vystoupeních na improvizovaných pódiích, na protestních akcí, desítkách návštěv středních a vysokých škol absolvovaných v rámci pořadu „Vězni svědomí“, či při četných setkáních na společenských akcích, tady všude jsme cítili přirozenou sounáležitost, potřebu a povinnost přispívat k vytváření občanské společnosti a skutečného právního státu. K naplnění těchto přívlastkům bez další, tentokrát skutečné revoluce, totiž chybí naší zemi možná dalších sto let a nejméně dvakrát tolik Paumerů, Hučínů, Štětinů a jim podobných nebojsů.

Dovoluji si vám zde nabídnout pohled na televizní relaci, kde o M. Paumerovi a našich aktivitách hovoří velmi zasvěceně historik Petr Blažek a spolu s ní i na mou první reakci na zprávu o Milanově úmrtí. Vzácně ucelený náhled na Milana Paumera najdete také zde.

Na závěr tohoto povídání se nemohu ubránít hořké otázce: „Jaké je asi právní a občanské vědomí národa, kde jsou vrazi velebeni a skutečným hrdinům je spíláno do vrahů?“

Foto: Praha 2005, Protest před hotelem Olympic, proti světovému sjezdu komunistů. Zleva: Jitka Krystlová (vyšetřovatelka ÚDV), Vladimír Hučín, Jarda Hanuš a Karolína Kaiserová (herci-hnutí Palachovy děti), Ziggy, Milan Paumer, Dita Hanousková.

V takové situaci máte na výběr: buďto dělat, že se vás to netýká, emigrovat či postavit se proti neviditelné armádě mocných, bezcharakterních a všehoschopných zmetků. Zvolil jsem filosofii útěku vpřed. Nesouhlasil jsem s tím, co mi říkali v televizi, nevěřil policii, soudcům ani státním zástupcům. Už nikdy…

Během prvního roku, od onoho jara 2001, kdy s nasazením maskovaného komanda přepadli a zatkli disidenta, chartistu, bývalého politického vězně a následně po deset let nejlépe hodnoceného důstojníka BIS, Vladimíra Hučína, jsem po celé ČR zorganizoval, nazvučil, odehrál a odmoderovat neuvěřitelných 306 protestních akcí.

Sám by člověk sotva co podobného zvládl. Dal jsem se proto dohromady s dalším bývalým disidentem, Petrem Cibulkou. Ten se tv té době snažil prorazit pevná vrata politického systému, uzamčená elitní skupinkou polistopadových výtečníků. Lidé kolem Petra si říkali Pravý Blok. Bylo jich asi třicet, co se dokázali sejít a asi pět, kteří dovedli dlouze diskutovat na téma nutnosti politických změn. Podepsal jsem přihlášku, skončil s podnikáním a ze svých úspor začal financovat kampaň Pravého Bloku (od první chvíle tak trochu svou) za propuštění Vladimíra Hučína. V prvních měsících nám stáli po boku především písničkář Pepa Nos a bratr Karla Kryla, Jan. Společně jsme objížděli naši malou republiku a dělali mítinky. Každé pondělí v Praze, každý další den pak v jiném okresním či krajském městě. Kopírovali jsme přitom jejich písničkářskou šňůru, kdy vystupovali na gymnáziích s pořadem „Nostalgie s Krylem“. Naše role se postupně slévali a já se tak brzy objevil i na jejich školních pódiích. Byl to nezapomenutelný rok kočovného života, života plného zvratů a překvapení. Bez několika hodin skutečně celý rok trvalo, než se otevřely vrata Pankrácké věznice a z nich vyšel Vladimír Hučín.

Kdyby nám tehdy někdo řekl, že bude naší zkorumpované postkomunistické justici trvat dalších šest let, než připustí svůj „omyl“ a upustí od urputných snah naplnit státní zakázku na likvidaci nevinného, nepohodlného člověka a očistí jeho jméno, nevěřili bychom. Bylo to ale skutečně tak. Další stovky protestních akcí, desítky nákladných mnohadenních soudních líčení, odsouzení, odvolání a vše stále dokola… Rád vám to zde popíši jakousi formou pamětí. Bude to ale smutné čtení. Příběh s otevřeným koncem. Více brzy. Ziggy

Nikdy jsem nedokázal nečině přihlížet bezpráví. Od malička jsem se proto často ocital tváří v tvář (přesněji- tváří v hruď) nezřídka i o hlavu vyšším agresorům. Ti mi zpravidla natloukli za nešťastníka, kterého jsem se zastal. Později jsem většinu z bijců dorostl a mnohé i fyzicky převýšil. Zlí kluci však rostli také. A přitvrzovali.

Namísto do očí, hleděl jsem později některým z nich do ústí natažené pistole, jindy zas v zápase na život a na smrt dalšímu páčil z ruky nůž, kterým bodal do zad bezbranného kluka. Bůh stál v těchto horkých chvílích na mé straně.
Čas plynul a můj vrozený neklid provokovali stále více jiní darebáci. Neměli zaťaté pěsti, nože ani pistole. Byli docela jiní. A přitom tak stejní. Jen zalátané kalhoty vyměnili za padnoucí obleky, nacvičené úsměvy, gesta, fráze. Politici.
Polistopadová reprezentace si z politické scény vytvořila dokonalé kriminální prostředí. Bez punčochy přes hlavu a relativně bez rizika zde můžete uloupit mnohem více peněz, než najdete v trezoru kdejaké banky. Velké zločiny je samozřejmě možné páchat pouze ve zločinném spolčení s policií, justicí a státním zastupitelstvím. A i to by bylo málo, kdyby média nemlčela, či v případě potřeby dokonce i aktivně nemlžila.

Celé divadlo má samozřejmě nejen své herce, ale i neviditelné režiséry. Ti sedí v úřadovnách BIS, v temných zákoutích Úřadu Vlády, v ddozorčích radách obřích korporací, pokud ovšem přímo nenašeptávají politikům z pozic jejich tzv. poradců (viz případ Miroslava Kalouska, kterého dodnes zřejmě řídí jeho „bezpečnostní poradce“) co, jak a kdy udělat.
Sem se spontánně přenesl můj věčný boj se zlem.