Nikdy jsem nedokázal nečině přihlížet bezpráví. Od malička jsem se proto často ocital tváří v tvář (přesněji- tváří v hruď) nezřídka i o hlavu vyšším agresorům. Ti mi zpravidla natloukli za nešťastníka, kterého jsem se zastal. Později jsem většinu z bijců dorostl a mnohé i fyzicky převýšil. Zlí kluci však rostli také. A přitvrzovali.

Namísto do očí, hleděl jsem později některým z nich do ústí natažené pistole, jindy zas v zápase na život a na smrt dalšímu páčil z ruky nůž, kterým bodal do zad bezbranného kluka. Bůh stál v těchto horkých chvílích na mé straně.
Čas plynul a můj vrozený neklid provokovali stále více jiní darebáci. Neměli zaťaté pěsti, nože ani pistole. Byli docela jiní. A přitom tak stejní. Jen zalátané kalhoty vyměnili za padnoucí obleky, nacvičené úsměvy, gesta, fráze. Politici.
Polistopadová reprezentace si z politické scény vytvořila dokonalé kriminální prostředí. Bez punčochy přes hlavu a relativně bez rizika zde můžete uloupit mnohem více peněz, než najdete v trezoru kdejaké banky. Velké zločiny je samozřejmě možné páchat pouze ve zločinném spolčení s policií, justicí a státním zastupitelstvím. A i to by bylo málo, kdyby média nemlčela, či v případě potřeby dokonce i aktivně nemlžila.

Celé divadlo má samozřejmě nejen své herce, ale i neviditelné režiséry. Ti sedí v úřadovnách BIS, v temných zákoutích Úřadu Vlády, v ddozorčích radách obřích korporací, pokud ovšem přímo nenašeptávají politikům z pozic jejich tzv. poradců (viz případ Miroslava Kalouska, kterého dodnes zřejmě řídí jeho „bezpečnostní poradce“) co, jak a kdy udělat.
Sem se spontánně přenesl můj věčný boj se zlem.