Tak jsem se právě dočetl, že seriózní vědeckých tým z USA přišel na něco, co já říkám už odnepaměti- Abstinencí do hrobu! Článek najdete zde.
Abstinenti bývají totiž povětšinou lidé i jinak zablokovaní, což je od bezprostředních veselých letor rozumných konzumentů na hony vzdáleno a s dlouhověkostí se naprosto neslučuje. Stále tedy platí- veselá mysl, půl zdraví!
A kdyby nebyla Amerika tak konzervativní, mohla mít výsledky ještě mnohem přesvědčivější! Páni vědci z Texasu by tak po dvaceti letech od převodu financí určených k výzkumu na můj běžný (čti „prázdný“) účet našli v srdci Evropy partu vymikající se všem dosud známým úkazům a známkám stárnutí, soustředěnou kolem umaštěného grilu s krkovičkou, posedávající vesele na prázdných bečkách postavených v chaotickom kruhu kolem té právě naražené…
Ale co, nakonec ať si dál bádají po své línii a klidně si utrácí z kovbojů vyždímané miliony. Ta parta tady skutečně je, akorát si na svůj zdravý životní styl musí dobývat prostředky v potu tváře sama, přesně jak to stojí v té knížce co mám na nočním stolku, což je určo dobře a tak je to správně a tak to má byt.
Proto přátelé provolávám své: Na zdraví! … a všechny vás zvu v příští sobotu, 11. žáří, do otrokovického Sport-centra, kde pro něj zase uděláme co bude v našich silách!

PS: Rezervace prosím ohlaste co nejdříve zde.

PS II.: Zvažovaná narozeninová párty, o kreté tu původně byla zmínka, se ve Sport-centru uskuteční o měsíc později.

Tak jsem vám dnes zažil něco, co asi nikdy nezažijete, nejste- li náhodou písničkář a neobjevíte- li se takhle koncem léta na Festivalových ozvěnách v Kroměříži. Bylo to skutečně kouzelné odpoledne.
Po dvou dnech nepřetržitých studených lijáků se pojednou nebe nad městem rozzářilo, jako by oponou z těžkých mraků trhnul sám…. Bláznivá myšlenka.
Příjemné paprsky v mžiku zalili letně- podzimní nostalgií prokřehlé duše ulic, lidí a starobylých nádvoří. V samotné Lucerně by mi nebylo lépe!… cítil jsem jasně, když jsem se s kytarou vyhoupl na pódium, připraven vzdát holt svému předchůdci a vzoru z nejmilejších. Občasný návštěvník v jeho městě. A on tam byl!
Při slovech písně „Mori turi te salutant“ se s bodrým úsměvem v jinak utrápené tváři maně protáhl podloubím bez dechu naslouchajícího náměstí, aby mi s posledním tónem svého nesmrtelného songu opět tiše zmizel, kráčejíc po staré dlažbě vedoucí do tajemné podzámky.
„Viděli jste ho!?“ hlesnul jsem tiše do zjihlého publika, tápajícího zrakem v místech, kde na dlouho ulpěl můj pohled. Viděli?

Zavřel jsem kytaru do futrálu a zahleděn do nikam, přemýšlel nad něčím, co lidskou mysl obloukem míjí a přesahá. Právě jsem zažil něco, co asi nikdy nezažijete, nejste- li náhodou písničkář a neobjevíte- li se takhle koncem léta na Festivalových ozvěnách v Kroměříži.

Když jsem se později loučil s usínajícím městem, naposled jsem se otočil a s pokorou v hlase zašeptal: „Děkuji, děkuji za všechno…

Celou fotoreportáž z našeho společného odpoledne (objektivem mého přítele, fotografa Jirky Macha) najdete zde. Onu zmíněnou postavu se ani jemu, byť z duší umělce, na žádném z následujících záběrů, zachytit nepodařilo…

A tak jsem v neděli, při svém vystoupení na utěšeně plném zlínském náměstí, vzpomněl památku Milana Paumera. Přicházeli pak zam nou mnozí v potřebě vyjádřit se k tomu, co slyšeli. Jedni jen tak podat ruku a chlapsky mě plácnout po rameni, či prohodit pár slov… a ti další. Jeden z nich mi pak řekl: „Zpíváš moc pěkně, ale s těma Mašínama jsi synku vedle. Podřezat bezbranného člověka, to není hrdinství. Šak se z toho bude Paumer zpovídat u Pána Boha“.

Zbystřil jsem při zmínce o posledním soudu a vzal asi sedmdesátiletého muže stranou. „Otče“ řekl jsem mu tiše, drže ho pevně za podanou pravici “ a jak myslíte, že bude Pán soudit nás, kteří jsme mlčeli?“ Díval se na mě upřeně a oči mu náhle zmatněly. „To nevím, synku, to opravdu nevím…“

Zřídkakdy reaguji na bláboly a provokace. Tu a tam ale nemohu jinak. Jako například teď, po přečtení článku „Milan Paumer- oběť bratří Mašínů“ . Václav Klause junior se v něm opět pěkně vykoupal.
Jakkoli se chci vyvarovat invektiv, musím presidentova syna přirovnat k jeho otci. Příslovečné jablko zde skutečně nepadlo daleko od stromu- ověšeného ruskými metály.
Někdejší nejmladší ředitel soukromého gymnázia v ČR tentokrát myšlenkově zbloudil natolik, že zde mimo jakoukoli logiku začal porovnávat výkonnost a cíle útoku elitní diverzní skupiny, tedy vycvičených a vyzbrojených elitních výsadkářů, Gabčíka a Kubiše, s naprosto osamoceným odbojem sotva dvacetiletých bratrů Mašínových a jejich kamarádů.
Od svazáka Klause jsme se tak mohli například dozvědět, že kdyby zde výsadkáři v rámci operace Anthropoid zapálili vesničanům stohy a pobili pár bezvýznamných členů SS (dle V. Klause „nespojených s nacistickým režimem“), neoslavoval by je národ jako hrdiny. S tím nelze než souhlasit. Stejně jako s tím, že, cituji: „ …kdyby Mašínové zastřelili dva okresní tajemníky a prokurátora Urválka – jmenují se dnes po nich v každém českém městě ulice“. Aby ne! Odprásknout tři vysoké představitele totalitní moci z praku by jistě zasloužilo i mnohem víc…
Ale teď vážně. Rozebírat dále tento ne zrovna povedený účelový blábol by bylo asi nadbytečné. Důležité je, že se Ctirad s Pepíkem a Milanem, narozdíl od Gabčíka a Kubiše, prostříleli na západ, kde ihned vstoupili do armády USA. Hodlali se zde vycvičit, aby se v očekávaném střetu demokratického světa s komunismem, po vzoru zmíněných výsadkářů, vrátili vybojovat své zemi svobodu. Ten se už ale vzhledem k hrozbě jaderného konfliktu nekonal. Bohužel. S komunismem proto několik let bojovali alespoň v Korejské válce.
Při čtení hloupého Klausova článku však skutečně nadzvedla až nehorázná lež, kdy se nám tento protekční synek snaží vnutit, že při besedě s jeho studenty projevil Milan Paumer nad svými činy lítost! Zajímavá to vzpomínka, jakousi náhodou, jen několik málo dnů po Paumerově smrti.
Chtěl bych ujistit všechny, kteří by snad chtěli zapochybovat o svědomí Milana Paumera, že do poslední chvíle rozhodně ničeho nelitoval, za vším, co s bratry Mašínovými v rámci nerovného boje proti totalitním vrahům vykonal stál pevně a bezvýhradně a to i na našich besedách se studenty, kde vždy opakoval: „My jsme si třídní boj nevymysleli. Komunisti tu otevřeně vyhlásili válku vlastním občanům a my jsme tuto výzvu přijali. Během našich akcí jsme několika ozbrojeným komunistickým poskokům, kteří se holt ocitli ve špatný čas na špatném místě, byli nuceni pomoci naplnit přísahu, ve které slíbili položit za komunismus i svůj vlastní život. Kdybychom to neudělali, zemřili bychom na popravišti jako naši kamarádi. Nikoho jsme nezabili z plezíru. Byl to boj na život a na smrt.“
Lítosti byl ale Milan skutečně plný. Té nad polistopadovým vývojem v naší zemi. To už je ale zase jiná kapitola, že ano, pane Klausi?!

PS: Se zástupcem ředitele Klause, panem Arnotem, jsem pracoval na přípravě návštěvy pražského gymnázia v Libni s pořadem Vězni svědomí (tentokrát s hostem Vladimírem Hučínem). Osobně se ale tomuto podezřelému institutu napříště raději vyhnu. Nerad bych se v některém z příštích Klausových článků dočetl o tom, jak jsme se u něj omluvili komunistické straně…

Tak se mi doneslo, že jsem byl pochválen v Týdeníku Kroměřížska. A skutečně! Čtěte zde:

Tak jsem doma z dovolené! Nemůžu si stěžovat. Z celého týdne nám propršelo slabých pět dnů a náš kemp na Jizeře evakuovali jako jeden z posledních. Další zprávy po vysušení. Ziggy

Před několika vteřinami mi Vladimír Hučín oznámil zprávu, které jsem se už týdny obával. Po měsíci balancování na hranici života a smrti v dlouhodobém pooperačním spánku se náš kamarád, legenda protikomunistického odboje, Milan Paumer, definitivně rozhodl vrátit k Bohu.

Veselý, vtipný a nesmírně přátelský, ale stejně tak tvrdý a neudolatelný člen skupiny bratší Mašínů, který ke svému podpisu skromně přidával dovětek „ten třetí“, zemřel o téměř šedesát let později, než si přál všechen komunistický odpad světa. Ani takto dlouhá doba však nestačila našemu lhostejností zmrzačenému národu k tomu, aby se těšil z odvahy pětice dvacetiletých kluků, postavit se kosti drtící mašině totalitních vrahů, odvahy vykupujících nás, čechy, z nejtemnějšího období naší nedávné kolaborantské historie. Ani po dvaceti letech podvodné sametové jakože revoluce v sobě mnozí nenalezli sílu přihlásit se veřejně k jejich činům a odsoudit režim, který vyhlásil válku vlastnímu obyvatelstvu. Stín nevědomosti a strachu z konfrontace životních hodnot bohužel dál nahrává nepřetržité majoro-zemanovské demagogii a křečovitému kroucení páteře historickým faktům.

Před očima mi běží obrazy z desítek akcí, kterými jsme se v posledních letech snažili upozornit na negativní vliv rudých metastází na naši křehkou demokracii, stejně jako při návštěvách škol, kde Milan mladé generaci velmi autenticky popisoval zlo, proti kterému s kamarády, nacházejícími se tehdy společně v jejich věku bojoval.
Vidím i desítky soudních líčení v křivě vedeném soudním procesu proti Vladimíru Hučínovi, kdy jsme se jednou na podlaze přerovského soudu až do poslední chvíle pevně drželi za podšívky našich bund, než nás do jednoho roztrhala a protiprávně vyvlekla justiční stráž a policejní jednotka povolaná na ochranu soudce, jenž měl za úkol odsoudit Hučína v tajném, nikoli veřejném procesu, jak jsme požadovali.
Nepochybuji o tom, že se můj syn bude jednou se svými dětmi procházet po ulicích nesoucí jméno Milana Paumera, bratrů Mašínů a dalších skutečných elit země, která před nimi neuměla včas smeknout.
Sbohem kamaráde, slibuji ti, že budu až do posledních dnů žít tak, aby ses tam nahoře nemusel za naše přátelství nikdy stydět.

Kamarádi,

protože nás včera večer v Oldřichovicích v samotném finále fesťáku opět spláchla bouřka, proběhlo předávání cen hodně nestandardním způsobem. Drobek, co by hlavní kápo festu, mi cestou do „Toiky“ vrazil do ruky nádherný, ručně dělaný, plně funkční žejdlík, se slovy: „Tak Ziggy, jako obvykle!“

Byl to krásný pocit, usazen v podložku z několikráte přeloženého toaleťáku když majestátně trůnil na zívajícím pisoáru po mé levici. Můj poslední vítězný žejdlík! Dokonalá to dvorana slávy undergroundového introverta…

Chtěl bych vám touhle cestou, drazí přátelé, dodatečně poděkovat za vaši přízeň, jakož i za úžasnou atmosféru, kterou jste na letošním ročníku Folkového Žejdlíku vytvořili a popřát vám pohodový zbytek léta se spoustu silných, nejen kulturních zážitků! Věřím, že mezi ně budou patřit i naše další setkání na hudebních festivalech, letních zahrádkách a improvizovaných pódiích. Ziggy

Foto zde

PS: A vy se mi vsetíňáci koukejte ozvat! Nebo rovnou přijeďte na ten Lukoveček fest. A nezapomeňte na Vsetíně tu úžasnou medovinu…

Tak tady je. Můj slíbený dárek k listopadovému výročí- nový song: Pět a dvacet let

…. a „nová“ foto:

Slovenští bráškové mě co chvíli mile překvapí. Pokaždé, když se mi řádově zvedne návštěvnost mého pohříchu zanedbávaného webu, tuším, kde je příčina. Tentokrát je to další z řady videoklipů, ve kterém slovenští bojovníci za lidská práva v Číně použili můj song. Myslím, že se tu budu asi hodně opakovat, když řeknu, že každý kdo přemůže vlastní lhostejnost a zvedne hlas proti bezpráví je můj přítel. Tož držtě sa, kamaráti! Klip najdete zde