Omlouvám se všem neúnavným návštěvníkům svého systematicky zanedbávaného webu a zároveň upozorňuji všechny optimisty, že ani následující řádky nepřinesou nic nového, natožpak objevného. Takový je už holt osud těch nás, kterým po vyřčení svých neohebných názorů nezbývá, než na ně do omrzení odkazovat.
S Václavem Havlem jsem se setkal hned několikrát. Naposledy před rokem, na pohřbu našeho společného kamaráda, úžasného člověka, scénáristy Jirky Křižana. Tehdy jsem si byl jist, že to je skutečně naposled. Toto setkání, ale především loučení, kdy jsme spolu strávili v kostele a následně při smutečním rautu prakticky celé odpoledne, jsem vám zde nakonec už popsal.
Rok po svém poradci, Jiřím Křižanovi, zemřel i Václav Havel. Člověk, jehož zdravotní stav se, co si budeme nalhávat, dlouhodobě neslučoval se životem. Tedy alespoň u většiny běžné populace by tomu tak zcela jistě bylo. Jeden proto nevěří svým očím, když vidí teatrálně šokované jedince zaskočené pádem tohoto neuvěřitelného provazochodce mezi bytím a nebytím. Svou smrtí však paradoxně jakoby ožil. Světová média označují nejznámějšího levicového intelektuála za vůdce protikomunistické opozice, s níž totalitu ve východní Evropě svrhl. Domácí pak s nimi nikterak nepolemizují. Fakt, že v Polsku měli v době našeho sametového divadla už dávno po revoluci a východní Němci rozebráno pěkný kus Berlínské zdi, společně skromně opomíjejí…
Ano, odešel symbol pádu totality, nakolik si však svou pozici zasloužil a do jaké míry mu byla komunisty „přidělena“, to bude těžkým oříškem i pro historiky. Osobně zastávám mezi informovanými lidmi velmi rozšířený a pevně podložený názor, že Havlův profil komunistickým reformátorům prostě vyhovoval, proto si ho náležitě hýčkali a následně za úplatu (miliardové majetky po kolaborantském strýci a celoplanetární slávu) použili jako tvář oněch změn. Zatímco obklopen desítkami lidí s podezřelou minulostí sbíral po světě ceny a čestné tituly, běžela zde v režii kádrů z prognosťáku na plné obrátky zlodějna tisíciletí. Při transformaci vyjedeného socialistického molochu v rudý kapitalismus, rozkradli, na co šáhli. A Havel dělal, co mu řekli. Jediným podpisem zákona např. zajistil doživotní pozice většině komunistických soudců, čímž nadobro ochromil zpolitizovanou justici, přehlížel cílenou infiltraci státní správy největšími zmetky minulého režimu (kdy sám jednoho z nich udělal dokonce premiérem). Nemalým důkazem úspěchu této gigantické blamáže je pro mne i šílenství, rozpoutané po jeho smrti. Společnost se tak přes noc rozdělila na zarmoucené pozůstalé a nechutné, opovržení hodné cyniky. A tak jsem se ocitnul v pytli se čtveřicí komunistických poslanců a zbytkem ignorantů, odmítajících neformální kanonizaci jeho osoby na základě nafouknutých zásluh.
Ale co. Popravdě- je mi tam pořád líp, než ve frontě za od neděle vyměněným Václavem Klausem, truchlícím nad rakví rivala, jímž celý život otevřeně hluboce opovrhoval.
Inu, ať se to komu líbí či nikoli, svět nebude nikdy ani o maličko lepší než charaktery jednotlivců tvořících spolky, státy, unie a celou tu naši zmatenou planetu. S Havlem či bez Havla.
PS:
Přes všechny zásadní výhrady vůči V. Havlovi bych mu zde rád poděkoval za jeho otevřenou kritiku porušování lidských práv, především v Rusku, Číně a dalších komunistických rezervacích, jakož i za příklon k politice USA a řadu dalších kroků a přeji mu hodně štěstí při předstoupení před Boží soud. Jinými slovy, Václave, odpouštím, byť nepředstírám….
