Fakt, že se naše země nachází v hluboké morální krizi, je už natolik odpudivě omletý, že se mi ho až příčí opakovat. Jak jinak ale chcete okomentovat stav, kdy si vrazi naplánují popravu (dejme tomu vaši) ve spolupráci s podplacenými špičkami policie a tajné služby- BIS, která dokonale zahlazuje stopy dohazováním falešných svědků několika neuplaceným policajtům snažícím se rozplést klubko vražedného spolčení? Na ruku jde přitom mafiánům i Státní zástupce, který vydatně pomáhá s odstavením oněch nepohodlných policistů, když se jim nečekaně rychle podaří dostat ve vězení samotného šéfa ruské mafie, takzvaného Vora v zakoně. A tak si na základě křivých obvinění vymění v base zločinci místo se samotnými vyšetřovateli. Tím se kruh uzavírá. Veškeré mechanismy mající za cíl poskytnout občanovi právního demokratického státu nezpochybnitelnou jistotu bezpečí selhávají. Ba co víc- pracují ruku v ruce s podsvětím.

Jistě se zeptáte: Jak je to možné? Kdo to zavinil? Odpověď naleznete v jednom ze zapadlých dokumentů České televize. Těm z vás, kteří už nejste ochotni věnovat hledání odpovědí více než pohled na křiklavý titulek, rád posloužím:

Zásadní polistopadové politické figury zodpovědné za dnešní stav vědomně zaručují beztrestnost mafiím, díky jejichž vlivu si mohou užívat své pochybné postavení. Vysoké posty jsou zde výhradně pro vyvolené, loajální satrapy, každý „nezvaný host“, který by chtěl bez posvědcení těchto struktur do uzavřeného systému proniknout, bude exemplárně zničen (vizpřípad demokraticky zbloudivšího J. Čunka do pozice místopředsedy vlády).

Televizní dokument s názvem Kdyby mě zabili najdete zde. …a o měsíc později pak nacházím tento článek. Boužel, jak jinak, než bez uvedení sebemenší zmínky o podivných okolnostech propuštění špiček ruskojazyčné mafie. Inu, strach a poplatnost našich žurnalistů svým chlebodárcům je už prostě pověstná.

S cyklem „Vězni svědomí“ jsem spolu s přáteli z řad Konfederace politických vězňů č. 51, jež je zároveň i garantem projektu, objel celou republiku už párkrát dokola. Přesto, že by si totalitní politické angažmá komunistické moci v naší zemi už nikdo soudný nepřál, je nutné si je připomínat. A nejde zde rozhodně pouze o minulost! Omezovat přetrvávající destruktivní vliv komunistů na současné společenské dění je přirozenností každého normálního člověka. Opětovná orientace na Rusko pomocí podněcování protiamerických nálad, zneužívání zpolitizovaných odborů a řada dalších rafinovaných útoků na naši křehkou demokracii by nám v budoucnu skutečně nic dobrého nepřinesla. Pevně věřím, že naše besedy pomáhají nastupující generaci toto nebezpečí rozeznat. Nakonec- posuďte sami. Pohled na naši nedávnou návštěvu zlínského gymnázia očima studenta 4.D čtěte zde.

Tak jsem se tento víkend ocitl ve Vraním lomu u Koryčan, romantickém to místečku pod zříceninou hradu Cimburk. Jedna z part mých trempfolkových kamarádů /ek/, ve které se poslední léta cítím být čím dál víc regulérním členem, se zde rozhodla přivítat jaro.

A vyšlo nám to přenádherně! I když pravda- jen o fous. Začátkem týdne byla totiž na teploměru silně minusová čísla a chumelilo jak o Božím hodu. Náš páteční večer byl však jako vystřižený z reklamy na Petřín.
Najít toto místo aniž byste byli místní není vůbec jednoduché. Nepřipravím vás o romantické bloudění na trase Koryčany-Stupava-Koryčany (… a zpět) a přesný plán si proto vezmu sebou do postele, jediné, co vám prozradím je, že to stojí za vztek, který zpočátku máte na každého, kdo vás po deseti kilometrové projížďce pošle právě opačným směrem.
Po odstavení auta u výtoku (opak přítoku) koryčanské vodní nádrže a něco kolem půl kilometru po svých (pak šup vlevo do svahu a víc už vám fakt neřeknu!) se před vámi objeví půlkulatý palouček přímo svádějící k postavení stanu. Po malém ukročení pak pluje dál provázen masivem skalisek až k posezení u táboráku, chráněného korunami stromů. Pít s přáteli v tomto prostředí cokoli vám přijde minimálně tak zdravé, jako byste na luhačovické kolonádě kloktali z násosky z porcelánu pramen Dr. Šťastného. A aby ne. Vždyť jsme se taky načekali!

Bylo to po dlouhých zimních měsících jako nádech nad hladinou, pod níž vás někdo nutil minimálně zdvojnásobit svůj osobní rekord v tonutí bez dechu. Odvykl jsem si už nenávidět zimu, může za to ale jaro, že se ji nikdy nenaučím milovat… Další foto zde