Být kamarádem a oficiálním asistentem Vladimíra Hučína, můžete počítat skutečně s ledasčím. Třeba i s tím, že vám takhle těsně před půlnocí zazvoní telefon a v něm se ozve: „Pane Horváthe, musím urychleně mluvit s panem Hučínem. Je to otázka života a smrti!“ Podobně naléhavé telefonáty pro mne ve zmíněné pozici nejsou ničím novým, na tomto včerejším však bylo něco zvláštní. Na mou otázku, kdo že to volá, odpověděl onen strojově energický hlas na druhé straně: „Doktor Jaroslav Barták.“

Ano, ten Barták, jehož obvinění z týrání svých lehkých asistentek plní poslední dny titulní stránky novin, prosí asistenta Horvátha o pomoc. „Jde o spiknutí struktur StB, které mi usilují o život“ dodává jedním dechem. „Víte, pane Bartáku, takhle to u nás nechodí.“ odpověděl jsem mu klidně a slíbil, že i přes pozdní hodinu zkusím s Vladimírem věc telefonicky projednat. Přidal ještě dvě, tři jména lidí, kteří údajně stojí o jeho likvidaci s tím, že za deset minut z nemocnice na Bulovce, kam se ukryl před vazbou aby získal čas, zavolá.

Vladimír se mé informaci velice podivil. Znal toho chlapa holedbajícího se známostmi, za které bychom se my styděli, také pouze ze zpráv. „Zbyňo, dělej, jak uznáš za vhodné, ale asi by nebylo dobré, aby nás jakkoli spojovali právě s tímto člověkem. Může to být nějaká provokace, znáš ty zmetky, co umí…“ „Znám.“ odpověděl jsem a popřál mu dobrou noc. Přesto mi to ale nedalo a namísto abych vypnul mobil a šel taky na kutě, zavolal jsem našemu právníkovi a kamarádovi, Standovi Devátému. Taky ještě nespal. Náš rozhovor o Jaroslavu Bartákovi trval jen několik vteřin. Jeho obsah si s dovolením ponechám pro sebe. Jedno je však jasné- tento člověk s naší pomocí počítat rozhodně nemůže. Standa ho znal.