Rvala do sebe
kýble maglajzu,
chtěla do nebe,
spadla do hajzlu…

Jsou chvíle, kdy jsem na své češství hrdý. Nebývá tomu tak často a když už to přijde, pak rozhodně ne v rámci davové psychózy při úspěších našich sportovních týmů. Má hrdost žije z jiných podnětů. Nedalo by mi jistě mnoho práce vyjmenovat je tady bezezbytku, dnes jsem se ale jako čech opět pořádně zastyděl.

Stydím se za nás, jak nedůstojně, úskočně a se zbabělými argumenty o našem (českém) bezpečí jsme odmítli otevřít dveře svým největším bezpečnostním partnerům. Ti na ně dlouho klepali se žádostí o poskytnutí několka hektarů zaplevelené louky k vybudování protiraketového obranného systému pro Evropu a potažmo i pro zbytek světa. Zděšenými přisluhovači Sovětského svazu (dnes Ruska) vedená protiamerická kampaň u nás- Čechů, neuvěřitelně triumfovala. Rumuni, oproti nám, s touto pomocí nezaváhali.

Můj dlouhodobý postoj k otázkám světové bezpečnosti je obecně znám. Přesto přikládám jeden článek popisující mé aktivity v době, kdy v latríně hloupých výmluv pomalu tonula možnost ukázat se před světem jako rovní hráči na tomto poli. A k tomu jedno foto z vítání presidenta USA, za které mi Hlavní město Město Praha udělilo pořádkovou pokutu 2.000,- Kč. Naštěstí ještě dobře pamatuji doby, kdy bych za tyto názory dostal (od stejných kádrů) nepohodlné svezení Volhou přes Bartolomějskou na Pankrác… A tak jsem šťastný. Popravdě- od cinkání svazkem klíčů (od bytu, vchodu, sklepní kóje a pracovní skříňky) bych větších výdobytků ani nečekal.

Jako noční můra bude se na tváři naší společnosti- představující se jako moderní a právní, zas a zas objevovat jedna nehezká, hluboká vráska – Jiří Kajínek.

O tom, že dnes už dozajista nejlépe napravený někdejší zlodějíček před osmnácti lety nevraždil, nepochybuje téměř nikdo. Lépe řečeno, o tom, že Jiří Kajínek je skutečně pachatelem dvou vražd na Plzeňsku, pochybuje už téměř každý. A přesto zde dál běží trest, který mu dává pouze jedinou jistotu- smrt v cele. Ano, Plzeňský soudce Bouček, pro mnohé nepochopitelně, leč opakovaně, potvrzuje, že jediným možným propouštěcím listem českého vězně číslo jedna má být list úmrtní. Drsný… řekl by můj osmiletý syn.

Bezohledným soudružským kapitalismem vyčerpaná společnost si zde dozajista musí klást otázku- kde bere už bezmála dvacet let neprávem vězněný chlápek tu neskutečnou víru a naději v jiný scénář? Myslím, že na tuto otázku existuje už pouze jediná odpověď. Nevina.

Četl jsem zajímavou knihu o tom, jak zoufalý pokřik soudním verdiktem zaskočených lumpů „Já jsem nevinný“ pomalu utichá v neodbytné rezignaci a mění se v jakési vnitřní smíření, zatímco víra v právo a ve vítězství čehosi nesmrtelného vše daleko přesahuje. Ano, víra v citát načmáraný dodnes jaksi historicky zbloudile (30. března 1920) na vlajku sklesle visící na žerdi nad Pražským hradem, je bezesporu tím, co drží dnes již bezmála padesátiletého Jiřího Kajínka nepochopitelně nad vodou.
Další z řady reportáží vydatně podporujících úvahy o Kajínkově nevině odvysílala dnes večer v cyklu „Soukromá dramata“ televize Prima. Bývalý podnikatel Milan Kolář, na kterého měl být původně najat vrah použitý v plánu „B“ k popravě vyděračů Jandy a Pokoše, vypovídá o tom, že je už dvacet let na výplatní listině skutečného objednavatele vraždy dvou známých grázlů pod pohrůžkou, že to na něj poví. A jakoby mimoděk zde vedou stopy opět ke dvěma bývalým policistům plzeňské kriminálky, všem dobře známým z řady předešlých reportáží.

Inu, nemá to v té naší lhostejné společnosti ona nevidomá dáma s miskami vah nijak lehké. Kdyby nám tak aspoň prozradila odpověď na otázku z nadpisu, možná by se hnuly ledy. Zatím ale všechno naznačuje, že systém, kdy policie velmi úzce spolupracuje s podsvětím, dodnes funguje. Jinak si už totiž nelze zdůvodnit, proč se politici- včetně obou polistopadových prezidentů, tolik bojí znovuotevření této nechutně hnisající kauzy.

Mé aktivity v kauze Kajínek, čtěte zde. Web na podporu J.K. zde