Jsou chvíle, kdy jsem na své češství hrdý. Nebývá tomu tak často a když už to přijde, pak rozhodně ne v rámci davové psychózy při úspěších našich sportovních týmů. Má hrdost žije z jiných podnětů. Nedalo by mi jistě mnoho práce vyjmenovat je tady bezezbytku, dnes jsem se ale jako čech opět pořádně zastyděl.

Stydím se za nás, jak nedůstojně, úskočně a se zbabělými argumenty o našem (českém) bezpečí jsme odmítli otevřít dveře svým největším bezpečnostním partnerům. Ti na ně dlouho klepali se žádostí o poskytnutí několka hektarů zaplevelené louky k vybudování protiraketového obranného systému pro Evropu a potažmo i pro zbytek světa. Zděšenými přisluhovači Sovětského svazu (dnes Ruska) vedená protiamerická kampaň u nás- Čechů, neuvěřitelně triumfovala. Rumuni, oproti nám, s touto pomocí nezaváhali.

Můj dlouhodobý postoj k otázkám světové bezpečnosti je obecně znám. Přesto přikládám jeden článek popisující mé aktivity v době, kdy v latríně hloupých výmluv pomalu tonula možnost ukázat se před světem jako rovní hráči na tomto poli. A k tomu jedno foto z vítání presidenta USA, za které mi Hlavní město Město Praha udělilo pořádkovou pokutu 2.000,- Kč. Naštěstí ještě dobře pamatuji doby, kdy bych za tyto názory dostal (od stejných kádrů) nepohodlné svezení Volhou přes Bartolomějskou na Pankrác… A tak jsem šťastný. Popravdě- od cinkání svazkem klíčů (od bytu, vchodu, sklepní kóje a pracovní skříňky) bych větších výdobytků ani nečekal.