Jsou chvíle, kdy jsem na své češství hrdý. Nebývá tomu tak často a když už to přijde, pak rozhodně ne v rámci davové psychózy při úspěších našich sportovních týmů. Má hrdost žije z jiných podnětů. Nedalo by mi jistě mnoho práce vyjmenovat je tady bezezbytku, dnes jsem se ale jako čech opět pořádně zastyděl.

Stydím se za nás, jak nedůstojně, úskočně a se zbabělými argumenty o našem (českém) bezpečí jsme odmítli otevřít dveře svým největším bezpečnostním partnerům. Ti na ně dlouho klepali se žádostí o poskytnutí několka hektarů zaplevelené louky k vybudování protiraketového obranného systému pro Evropu a potažmo i pro zbytek světa. Zděšenými přisluhovači Sovětského svazu (dnes Ruska) vedená protiamerická kampaň u nás- Čechů, neuvěřitelně triumfovala. Rumuni, oproti nám, s touto pomocí nezaváhali.

Můj dlouhodobý postoj k otázkám světové bezpečnosti je obecně znám. Přesto přikládám jeden článek popisující mé aktivity v době, kdy v latríně hloupých výmluv pomalu tonula možnost ukázat se před světem jako rovní hráči na tomto poli. A k tomu jedno foto z vítání presidenta USA, za které mi Hlavní město Město Praha udělilo pořádkovou pokutu 2.000,- Kč. Naštěstí ještě dobře pamatuji doby, kdy bych za tyto názory dostal (od stejných kádrů) nepohodlné svezení Volhou přes Bartolomějskou na Pankrác… A tak jsem šťastný. Popravdě- od cinkání svazkem klíčů (od bytu, vchodu, sklepní kóje a pracovní skříňky) bych větších výdobytků ani nečekal.

Jako noční můra bude se na tváři naší společnosti- představující se jako moderní a právní, zas a zas objevovat jedna nehezká, hluboká vráska – Jiří Kajínek.

O tom, že dnes už dozajista nejlépe napravený někdejší zlodějíček před osmnácti lety nevraždil, nepochybuje téměř nikdo. Lépe řečeno, o tom, že Jiří Kajínek je skutečně pachatelem dvou vražd na Plzeňsku, pochybuje už téměř každý. A přesto zde dál běží trest, který mu dává pouze jedinou jistotu- smrt v cele. Ano, Plzeňský soudce Bouček, pro mnohé nepochopitelně, leč opakovaně, potvrzuje, že jediným možným propouštěcím listem českého vězně číslo jedna má být list úmrtní. Drsný… řekl by můj osmiletý syn.

Bezohledným soudružským kapitalismem vyčerpaná společnost si zde dozajista musí klást otázku- kde bere už bezmála dvacet let neprávem vězněný chlápek tu neskutečnou víru a naději v jiný scénář? Myslím, že na tuto otázku existuje už pouze jediná odpověď. Nevina.

Četl jsem zajímavou knihu o tom, jak zoufalý pokřik soudním verdiktem zaskočených lumpů „Já jsem nevinný“ pomalu utichá v neodbytné rezignaci a mění se v jakési vnitřní smíření, zatímco víra v právo a ve vítězství čehosi nesmrtelného vše daleko přesahuje. Ano, víra v citát načmáraný dodnes jaksi historicky zbloudile (30. března 1920) na vlajku sklesle visící na žerdi nad Pražským hradem, je bezesporu tím, co drží dnes již bezmála padesátiletého Jiřího Kajínka nepochopitelně nad vodou.
Další z řady reportáží vydatně podporujících úvahy o Kajínkově nevině odvysílala dnes večer v cyklu „Soukromá dramata“ televize Prima. Bývalý podnikatel Milan Kolář, na kterého měl být původně najat vrah použitý v plánu „B“ k popravě vyděračů Jandy a Pokoše, vypovídá o tom, že je už dvacet let na výplatní listině skutečného objednavatele vraždy dvou známých grázlů pod pohrůžkou, že to na něj poví. A jakoby mimoděk zde vedou stopy opět ke dvěma bývalým policistům plzeňské kriminálky, všem dobře známým z řady předešlých reportáží.

Inu, nemá to v té naší lhostejné společnosti ona nevidomá dáma s miskami vah nijak lehké. Kdyby nám tak aspoň prozradila odpověď na otázku z nadpisu, možná by se hnuly ledy. Zatím ale všechno naznačuje, že systém, kdy policie velmi úzce spolupracuje s podsvětím, dodnes funguje. Jinak si už totiž nelze zdůvodnit, proč se politici- včetně obou polistopadových prezidentů, tolik bojí znovuotevření této nechutně hnisající kauzy.

Mé aktivity v kauze Kajínek, čtěte zde. Web na podporu J.K. zde

Být kamarádem a oficiálním asistentem Vladimíra Hučína, můžete počítat skutečně s ledasčím. Třeba i s tím, že vám takhle těsně před půlnocí zazvoní telefon a v něm se ozve: „Pane Horváthe, musím urychleně mluvit s panem Hučínem. Je to otázka života a smrti!“ Podobně naléhavé telefonáty pro mne ve zmíněné pozici nejsou ničím novým, na tomto včerejším však bylo něco zvláštní. Na mou otázku, kdo že to volá, odpověděl onen strojově energický hlas na druhé straně: „Doktor Jaroslav Barták.“

Ano, ten Barták, jehož obvinění z týrání svých lehkých asistentek plní poslední dny titulní stránky novin, prosí asistenta Horvátha o pomoc. „Jde o spiknutí struktur StB, které mi usilují o život“ dodává jedním dechem. „Víte, pane Bartáku, takhle to u nás nechodí.“ odpověděl jsem mu klidně a slíbil, že i přes pozdní hodinu zkusím s Vladimírem věc telefonicky projednat. Přidal ještě dvě, tři jména lidí, kteří údajně stojí o jeho likvidaci s tím, že za deset minut z nemocnice na Bulovce, kam se ukryl před vazbou aby získal čas, zavolá.

Vladimír se mé informaci velice podivil. Znal toho chlapa holedbajícího se známostmi, za které bychom se my styděli, také pouze ze zpráv. „Zbyňo, dělej, jak uznáš za vhodné, ale asi by nebylo dobré, aby nás jakkoli spojovali právě s tímto člověkem. Může to být nějaká provokace, znáš ty zmetky, co umí…“ „Znám.“ odpověděl jsem a popřál mu dobrou noc. Přesto mi to ale nedalo a namísto abych vypnul mobil a šel taky na kutě, zavolal jsem našemu právníkovi a kamarádovi, Standovi Devátému. Taky ještě nespal. Náš rozhovor o Jaroslavu Bartákovi trval jen několik vteřin. Jeho obsah si s dovolením ponechám pro sebe. Jedno je však jasné- tento člověk s naší pomocí počítat rozhodně nemůže. Standa ho znal.

O dvaadvacet let později než by svět očekával přichází první nesmělé pocty největším hrdinům protikomunistického odboje. Jak jinak než ve chvíli, kdy leží dotyčný na pohřebním katafalku. Holt, takhle už to u nás chodí.
Vražedné mašinerii poprav, mučením vynucených přiznání a perzekuce elit národa se postavili dvacetiletí kluci. Ne náhodou to byli právě Ctirad a Josef Mašínovi. Požádal je o to ve svém dopise na rozloučenou jejich otec, generál Josef Mašín, bojovník popravený německými nacionálními socialisty v době, kdy tito spolu se spřáteleným Sovětským svazem socialistických republik vesele vyvražďovali Evropu. A opět přichází boj o vědomí národa. Články využívající demagogicky pokroucených faktů z StB-áky dozorovaného seriálu o majoru Zemanovi beztrestně plevelí servry. Co na to říct? Jsem šťasten, že v době soudružského kapitalismu znám osobně Josefa Mašína. Jsem hrdý na to, že jsem s jejich druhem, Milanem Paumerem, směl zasvětit poslední léta jeho života osvětové činnosti na středních a vysokých školách, i že po jeho odchodu pokračuji v této práci se sestrou bratrů Mašínů, paní Zdeňkou Mašínovou.
Brzy se zde objeví videa z naší loňské mise. Dychtiví studenti předávající obrovské kytice paní Mašínové, ani dojatí pedagogové objímající tu drobnou, statečnou ženu jistě nezapadnou do vlny lží, pomluv a překrucování dějin.

Před osmi lety se narodil můj jediný syn, Matyáš Horváth. Před několika hodinami zemřel nejodvážnější bojovník za jeho svobodu, Ctirad Mašín. Se zaťatými pěstmi sedím v křesle před monitorem svého počítače a sleduji zcestné komentáře tupců, kteří naprosto nepochopili o co dvacetiletým Mašínům, Paumerovi, Janatovi, Švédovi a dalším členům jejich legendární skupiny šlo. Národ, který si neumí vážit hrdinů, nezaslouží ve svém čele nic než partu připosraných chmatáků a darmožroutů…

Nemohu si pomoci, ale musím tu poděkovat všem návštěvníkům luhačovického Golfu, kteří vytváří úžasnou atmosféru na desítkách mých vystoupení v této sympatické hospůdce. Když mne loni kluci Borákovi (majitelé) nabídli vykrytí všech volných termínů, nebyl jsem si jist, zda takovou ferkvenci vzájemně vydržíme. Pohoda, kterou je toto místo nabito a lázeňský rytmus střídání hostů jsou však úžasnou esencí k neskutečné jinosti každého večera, který zde společně strávíme. Pokaždé, tak jako naposled včera, se z těchto akcí vracím příjemně unaven se skvělým pocitem, že jsem opět bohatší o další příznivce a kamarády. Děkuji…

PS: Zdravím vás, Kristýnko a Andreji, už se k vám do Mladé Boleslavy moc těším! :-)

Rozhazuje sociální sítě,
onanuje v pronajatém bytě…

Tak jsem ze své jediné letošní dovolené po čtyřech dnech zpět doma, na Valašsku. Dopoledne jsem pochoval mámu, v naškrobeném tmavém obleku poseděl s lidmi, které jsem desítky let neviděl, abych pak ve vytahaném triku a v kraťasech utekl špatným myšlenkám na narychlo dohodnuté vystoupení do Luhánek. Procházkou po kolonádě, doušky Vincentky i samotným neplánovaným koncertem jsem tu ze sebe dokonale smyl nános dotěrných vzpomínek, výčitek i poryvů sebelítosti. A zítra nanovo. Tak v šest na zahrádce v Golfu. Těším se na vás. Ziggy

Dnes odjíždím na dovolenou. Venku už zase pěkně lije a já jedu na vodu. Po loňské Jizeře na Otavu. V záplavě vystoupení slibuji si den co den, že se vám tu trošku rozpovídám. Teď, když bych měl svých pár pitomých řádek odložit o celý týden, vkládám vám sem alespoň odkaz na foto z fesťáku v Lukovečka, kde jsme se po malé pauze na pódiu opět setkali s mým kamarádem a basákem- Kačesem Husárem.

A protože je za námi už celá polovina prázdnin, je čas bilancovat. Za sebe mohu jednoznačně říci, že letošní podivně děštivé léto si užívám jako snad žádné předtím. Téměř tři desítky koncertů stále nepovažuji za práci a tak prostě jen lenoším a hraji :-) A popravdě- už se moc těším, až se po náročné dovolené zase položím do relaxu akcí a večírků- samozřejmě spolu s vámi, milí moji přátelé, jakož i s vámi, kteří se máte o mé existenci teprve dozvědět :-) Ziggy

Přátelíčkové,

s radostí vám zde představuji dlouho očekávanou písničku, Mamo moj, která se včera nahrávala, dnes mixovala a za několik málo hodin už ji budou spolu s povídáním o mých aktivitách poslouchat v kanadském rádiu CBC. MP3 je tady pro vás samozřejmě volně ke stažení :-)Více o tomto mém srdečním songu jsem už napovídal zde.