Tu a tam mě na mé domovské stránce přes kterou přelétám k mailům něco zaujme. V záplavě jalových zpráv doprovázených latrínou diskusních fór občas problikne něco, co pohladí po duši. Takto dobře mi dnes před spaním udělal článek o mé milované zřícenině hradu Lukov, kterou mám volnou chůzí cca půl hodinky od branky. Přečtěte si pár řádek, za kterými stojí léta tvrdé dřiny mých kamarádů, neúnavně vyprošťujících tento úžasnou energií nabitý kus historie z divokých hvozdů a z nelítostného chřtánu času. Osmadvacátého srpna vás pak všechny zvu na srdeční záležitost, jakou je pro mne mé každoroční vystoupení na hradním hudebním festiválku „Lukovské kokrhání“. Článek čtěte zde.

Přátelé, kamarádi,

… mimo jiné se nám takhle z jara narodilo sedm štěňat. Bára, jinak vzorná matka, po šesti týdnech kojení vycucaná jako hašlerka, se už pár dní svěřepě odmítá k bezohledným savcům obdařeným špičatými zoubky byť jen přiblížit. Z roztomilých kuliček stali se rázem zlobiví psí medvídci, kteří se, hnáni pudem, zformovali v nebezpečnou smečku. Ta z vás v mžiku stáhne tepláky a nezastaví se skutečně před ničím… Ovčáčci, jak jsme jim dříve říkali, zpočátku zabrali jen určený díl zahrady a z bezpečí své zateplené boudy podnikali postupně stále smělejší výpravy. Nedávno ale společným úsilím nevratně rozbourali improvizované barikády z lepenkových dílců a od té doby není před dům s vyhládlou smečkou radno vycházeti. Krmit takto rozvášněnou kohortu je pak možno toliko z balkonu. Když se ale nasytí, ryk ustane a na zdecimovaném trávníku se jako mávnutím kouzelného proutku opět rozloží roztomilá malá vlčata, která vám za soustředěného šmejdění svých drsných jažýčků mezi tkaničkami usínají s hlavičkou na botě.

Moudře, přemoudře obdařila matka příroda tyto bezbranné raubíře andělskými čumáčky, jež ani v sebevětším vzteku nad zničenou zahradou nelze nakopnout, či jinak důrazně pokárat. A aniž bychom si mohli stěžovat, že jsme si těch dvou společných měsíců navzájem neužili, přichází pomalu ona smutná chvíle našeho loučení. Dnes si jedno medvíďátko, umně předstírající, že někde v jemné srsti mezi lopatkami nahmátneš ukrytá bílá křidélka, odvezli první zájemci až někam do Lipníka nad Bečvou. Zítra dopoledne čekáme další návštěvu, tentokrát z nedaleké vesnice. A hned následující úterý nás opustí (doufejme, že navždy…) již třetí, před pár dny zamluvený pejsek, pojmenovaný na místě svými budoucími páníčky- Brit. Z bídou nám tedy zbydou dva poslední pejsáčci a do páru k nim dvě vlčí slečny. Pohlédněte do jejich bezelstných očiček a pokud si kladně odpovíte na otázku v nadpisu, neváhejte využít kontaktu z fotografie a během hodin se další z oddaných šelmiček stane vašim dlouholetým přítelem, který Vás nevymění za nic na světě- tedy pokud zrovna nepůjde o plnou misku piškotů s mlíčkem a tvarohem…

Fakt, že se naše země nachází v hluboké morální krizi, je už natolik odpudivě omletý, že se mi ho až příčí opakovat. Jak jinak ale chcete okomentovat stav, kdy si vrazi naplánují popravu (dejme tomu vaši) ve spolupráci s podplacenými špičkami policie a tajné služby- BIS, která dokonale zahlazuje stopy dohazováním falešných svědků několika neuplaceným policajtům snažícím se rozplést klubko vražedného spolčení? Na ruku jde přitom mafiánům i Státní zástupce, který vydatně pomáhá s odstavením oněch nepohodlných policistů, když se jim nečekaně rychle podaří dostat ve vězení samotného šéfa ruské mafie, takzvaného Vora v zakoně. A tak si na základě křivých obvinění vymění v base zločinci místo se samotnými vyšetřovateli. Tím se kruh uzavírá. Veškeré mechanismy mající za cíl poskytnout občanovi právního demokratického státu nezpochybnitelnou jistotu bezpečí selhávají. Ba co víc- pracují ruku v ruce s podsvětím.

Jistě se zeptáte: Jak je to možné? Kdo to zavinil? Odpověď naleznete v jednom ze zapadlých dokumentů České televize. Těm z vás, kteří už nejste ochotni věnovat hledání odpovědí více než pohled na křiklavý titulek, rád posloužím:

Zásadní polistopadové politické figury zodpovědné za dnešní stav vědomně zaručují beztrestnost mafiím, díky jejichž vlivu si mohou užívat své pochybné postavení. Vysoké posty jsou zde výhradně pro vyvolené, loajální satrapy, každý „nezvaný host“, který by chtěl bez posvědcení těchto struktur do uzavřeného systému proniknout, bude exemplárně zničen (vizpřípad demokraticky zbloudivšího J. Čunka do pozice místopředsedy vlády).

Televizní dokument s názvem Kdyby mě zabili najdete zde. …a o měsíc později pak nacházím tento článek. Boužel, jak jinak, než bez uvedení sebemenší zmínky o podivných okolnostech propuštění špiček ruskojazyčné mafie. Inu, strach a poplatnost našich žurnalistů svým chlebodárcům je už prostě pověstná.

S cyklem „Vězni svědomí“ jsem spolu s přáteli z řad Konfederace politických vězňů č. 51, jež je zároveň i garantem projektu, objel celou republiku už párkrát dokola. Přesto, že by si totalitní politické angažmá komunistické moci v naší zemi už nikdo soudný nepřál, je nutné si je připomínat. A nejde zde rozhodně pouze o minulost! Omezovat přetrvávající destruktivní vliv komunistů na současné společenské dění je přirozenností každého normálního člověka. Opětovná orientace na Rusko pomocí podněcování protiamerických nálad, zneužívání zpolitizovaných odborů a řada dalších rafinovaných útoků na naši křehkou demokracii by nám v budoucnu skutečně nic dobrého nepřinesla. Pevně věřím, že naše besedy pomáhají nastupující generaci toto nebezpečí rozeznat. Nakonec- posuďte sami. Pohled na naši nedávnou návštěvu zlínského gymnázia očima studenta 4.D čtěte zde.

Tak jsem se tento víkend ocitl ve Vraním lomu u Koryčan, romantickém to místečku pod zříceninou hradu Cimburk. Jedna z part mých trempfolkových kamarádů /ek/, ve které se poslední léta cítím být čím dál víc regulérním členem, se zde rozhodla přivítat jaro.

A vyšlo nám to přenádherně! I když pravda- jen o fous. Začátkem týdne byla totiž na teploměru silně minusová čísla a chumelilo jak o Božím hodu. Náš páteční večer byl však jako vystřižený z reklamy na Petřín.
Najít toto místo aniž byste byli místní není vůbec jednoduché. Nepřipravím vás o romantické bloudění na trase Koryčany-Stupava-Koryčany (… a zpět) a přesný plán si proto vezmu sebou do postele, jediné, co vám prozradím je, že to stojí za vztek, který zpočátku máte na každého, kdo vás po deseti kilometrové projížďce pošle právě opačným směrem.
Po odstavení auta u výtoku (opak přítoku) koryčanské vodní nádrže a něco kolem půl kilometru po svých (pak šup vlevo do svahu a víc už vám fakt neřeknu!) se před vámi objeví půlkulatý palouček přímo svádějící k postavení stanu. Po malém ukročení pak pluje dál provázen masivem skalisek až k posezení u táboráku, chráněného korunami stromů. Pít s přáteli v tomto prostředí cokoli vám přijde minimálně tak zdravé, jako byste na luhačovické kolonádě kloktali z násosky z porcelánu pramen Dr. Šťastného. A aby ne. Vždyť jsme se taky načekali!

Bylo to po dlouhých zimních měsících jako nádech nad hladinou, pod níž vás někdo nutil minimálně zdvojnásobit svůj osobní rekord v tonutí bez dechu. Odvykl jsem si už nenávidět zimu, může za to ale jaro, že se ji nikdy nenaučím milovat… Další foto zde 

Přátelé,
musím se s vámi podělit o jednu fantastickou zprávu, plně si vědom skutečnosti, že radost nesdílená jest radostí poloviční…

Mnozí z vás, věrných návštěvníků těchto stránek, jistě nepřehlédlo nepopsatelný smutek, který mne zasáhl při nedávném odchodu mého vzácného přítele a spolubojovníka o vědomí národa, souputníka naší permanentní „informační mise“ po středních a vysokých školách, člena legendární odbojové skupiny bratří Mašínů, Milana Paumera.
Prázdné místo po něm způsobilo, mimo jiné, i dočasné pozastavení oblíbených besed o padesátých létech, se kterými jsme v rámci programů garantovaných Konfederací politických vězňů č. 51 řadu let navštěvovali školy. Ano, čtete správně, půlroční pozastavení programu Vězni svědomí-léta padesátá, bylo skutečně pouzedočasné! V diskusích na toto téma mohl být, podle mého, Milan nahrazen pouze jedním ze dvou lidí a to buď Ctiradem či Josefem Mašínovými. Bohužel díky neodvolatelnému rozhodnutí obou bratrů nevkročit na půdu rodné země až do chvíle, kdy v ní nezvítězí skutečná demokracie nad tou předstíranou, to byla věc technicky naprosto vyloučená. Až do dnešního dne! Tedy, ne, že by zde došlo k jimi požadované očistě státního aparátu, policie a justice od zločinců s komunistickou minulostí, to skutečně nepřijde samo, přesto však od zítřejšího rána, tj. 22.2. 2011, obešlu desítky vybraných škol s radostnou zprávou o pokračování přerušené části cyklu Vězni svědomí (téma normalizace s hostem Vl. Hučínem probíhá po léta bezezměny). Ani ve snu by mne totiž nenapadlo, že onu pomyslnou zbraň po spolubojovníkovi svých bratří pozvedne z prachu ruka poslední ikony třetího odboje žijící na území ČR, sestra Ctirada a Josefa Mašínových, paní Zdeňka Mašínová!
Ano, při našem dnešním telefonickém rozhovoru s paní Mašínovou, kde jsem mimo jiné opět zmínil svou lítost nad smrtí našeho společného kamaráda i následně ukončenými besedami, jsem odněkud ze shora dostal nečekanou dávku odvahy a zcela spontánně požádal paní Zdeňku (jak ji spolu s Vladimírem Hučínem důvěrně oslovujeme), zda by v pořadu, jako host, Milana tu a tam nezastoupila. A ona- paní Zdeňka Mašínová, po kratičkém váhání, rázně a po mašínovsku – souhlasila!
Vzhledem ke svému pracovnímu vytížení a v neposlední řadě i věku, si dala sice několik jasných a pochopitelných podmínek, týkajících se výhradně technické a organizační stránky naší spolupráce. Ty však velmi rád akceptuji, proto nám nic nestojí v cestě!
A tak ani usnout nemohu bez toho, abych se s vámi o tuto radost podělil.
A je to. Vkládám sem tento text něco málo po půlnoci, načež ještě doladím nezbytné změny na nabídkových letácích onoho staronového programu a pak, s pocitem dobře vykonané práce, na pár hodin ulehnu. Ráno se totiž po předlouhém půl roce opět rozjede úžasný vlak plný autentických zážitků a neskutečně silných příběhů jedné výjimečné rodiny, která se nikdy, ať už za nacismu či za komunismu, nesmířila s krutovládou zla, lži a bezpráví. Zastavíme s ním i rádi u vás! :-)
Těším se převelice na nová setkání s budoucí elitou naší těžce zkoušené země i na úžasné paní profesorky a pány profesory, kteří si plně uvědomují svou nezastupitelnou zodpovědnost při jejich přípravě a vzdělávání. S úctou k tomuto poslání, Ziggy Horváth

Je to už chvíli, co jsem vás zde informoval o dokumentu mapujícím neuvěřitelná zverstva páchaná komunistickými vrahy na bezbranných občanech „svých“ států. Nebezpečí návratu jejich zvrácené ideologie, byť v modernější formě (viz Paroubek-Filip), je naprosto reálné.

Kdo máte pevný žaludek, shlédněte film The soviet story. Dívejte se a přemýšlejte nad absurditou doby, ve které žijeme. Doby, která umožňuje aktérům zločinných masakrů beztrestně užívat důchodů a označovat hrdiny protikomunistického odboje ústy svých pokračovatelů za vrahy a kriminálníky.

Milí kamarádi,

do tří do rána jsem vám tu klapotal slova díků za úžasné zážitky, které jsem si přivezl ze své koncertní šňůry po severu, leč jinak stabilní administrační systém mého webu neunesl tentokrát ten neskutečný nápor emocí a při ukládání textu prostě zkolaboval a text nenávratně zmizel. Proto jen krátce. Děkuji. Foto zde. Video brzy :-))

Těžko si představit, jaká zpráva by se pod odkaz „Posuďte sami“ hodila lépe. Inu- posuďte sami… zde

Nejenže u nás ani tentokrát Ježíšek nenechal jediný dárek a já je tak musel na poslední chvíli shánět po přeplněných marketech (samozřejmě za peníze, za které mu tímto moc děkuji), ale i koncertů se v závěru roku opět navalilo (taktéž díky Bohu). Šel jsem tak prakticky den co den z pódia do postele a to mimo desítky večerních akcí, kde je to jaksi samozřejmé, mnohdy i po některých z patnácti dopoledních vystoupeních pro školy.
Leden je pro muzikanty naopak měsícem plným pohody a tak vám zde konečně mohu popřát skvělý a povšechně úspěšný rok 2011!
Omšelé? Příliš obecné a levné? Máte pravdu. Tak jinak…
Nejdříve by zde bylo asi na místě vyznat se vám ze svých plánů a Novoročních předsevzetí. Co ale velice? Nadváhu mi pracovní vytížení stále jaksi nedopřává, nekouřím ani nekarbaním. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že bych měl být sám se sebou i se vším okolo jaksi spokojený a jen tiše doufat, že to tak zůstane i nadále. Omyl.
Jak jste si možná všimli, po dvou letech relativního klidu (od poslední senátní kampaně Vl. Hučína a své loňské letmé výpomoci senátorovi J. Štětinovi v Praze 10), jsem se konečně aktivněji zapojil do snahy několika přátel, usilujících o znovuotevření pochybnostmi protkané kauzy Jiřího Kajínka. Chtěl bych tak i letos pokračovat v jakémsi nekonečném hledání spravedlnosti právě na tomto poli. Nejde tu totiž zdaleka jen o to, že není správné, aby strávil zbytek života za mřížemi dost možná křivě obviněný a rozhodně velmi nevěrohodně odsouzený člověk (namísto vrahů poflakujících se volně mezi námi). Vnesením světla do tohoto mokvajícího puchýře naší polistopadové nespravedlnosti by se totiž opět o něco jasněji ukázalo, v jak nebezpečné době a zemi to vlastně žijeme. Věci by se tak zase o malý kousek posunuly příznivějším směrem a každému z nás by se tak lépe usínalo s pocitem, že si na mne, či někoho z mých blízkých, nestačí ukázat nějakému lumpovi prstem, ale že tady existují z mých daní štědře placené soudy a instituce, které vypustí duši za to, aby se dobraly pravdy a do nebe volající křivdu na jiných, ani na mně, nedopustily.
Ano, slovíčko „blízkých“ je zde velmi důležité. Jeho význam je poněkud relativní a přitom právě v něm se skrývá velká síla a nemalé tajemství. To víte, že vám ho tady veřejně velmi rád vyzradím. Pokud se totiž budeme i nadále uzavírat do svých, s prominutím, zaprděných mikrosvětů ve falešné naději, že nám v nich rozhodně nic nehrozí, můžeme ze svého omylu dost možná procitnout až na tvrdé pryčně některého z „nápravných“ zařízení, aniž bychom tam jakkoli patřili. Komu je totiž po tunách navážený hnůj někde daleko za oknem lhostejný, zalkne se jednoho dne smrady, ať ucpe okna i dveře koudelí sebelíp.
Řešení je tedy, jak sami správně tušíte, právě v relativitě „vzdálenosti“ lidí a problémů. Představte si tedy, že v lapáku nesedí jakýsi Kajínek odněkud z Čech, ale váš nejbližší přítel, nejmilejší člověk, bráška či syn. Nebo rovnou vy! A bojujte za něj jako za vlastního. Jako za sebe. Pak si ani na vás nikdo netroufne. Tedy, pokud to není blázen, kterému nevadí, že si tím rozhněvá pěkných pár milionů blízkých příbuzných! A to je to o co tu jde! :-)
Přeji vám všem, nejen v roce 2011, hodně blízkých a příbuzných. Váš bráška Ziggy