Právě jsi přišel na svět. A spolu s tebou i nejedna otázka: Na jaký svět to přicházíš? Mohl být lepší? A udělal jsem dost proto, aby byl…?

Máš před sebou celý život a já, tvůj pyšný táta, chci ti být nablízku od prvních krůčků až do svých posledních dnů.

Stejně tak jako já i ty na svých cestách potkáš nemálo štěstí a radosti, ale i zla, křivd a bezpráví. Nemám pro tebe lepší zbroje, můj drahý synku, než této rady:

Nikdy zlu neustupuj a nebuď lhostejný k neštěstí jiných. Po dobách dobrých příjdou i chvíle nezvané, kdy sám budeš potřebovat pomoci. A ta může přijít pouze od lidí, kteří neváhají bojovat za druhé.

Toto tě budu učit a takto tě budu vychovávat. A budeš-li člověkem rovným a dobrým, pak i svět bude o něco lepší…

Sedím si pod lesem
s výhledem na louky,
šťastný jak kotě jsem,
jak prvně u holky,

sleduji pavouky

Z mateřídoušky
když plnými doušky
si za letní bouřky
opravné zkoušky
užívám z prvouky

Jako jiskra z ohně v mrazu,
která nocí mihne se,
jako závěj v prudkém srázu,
jenž tě smrti unese

Jako někdo kdo tě zvedá,
když jsi pozbyl zbytek sil,
v prostřed pouště vodu hledá,
abys znova vstal a pil

Odevzdá se, aniž žádá,
sotva bys ji pochopil,
proč jak anděl s tebou padá,
pouze proto, abys žil…

Na Kopečku bylo skvěle. Letošní festival vyšel na jedničku, přibylo něco těch vzpomínek a já už se převelice těším na všechny fandy od Vltavy. Téměř tři měsíce bez hraní na Václaváku, to je věru silný absťák. Takže hele- v pět pod vocasem! :-) Ziggy

Aniž bych chtěl jakkoli upozadit svou luhačovickou domovskou scénu, srdečně vás všechny zvu na sobotní festiválek Na kopečku. Tyto akce, narozdíl od mých sólových hudebních večerů a recitálů, jsou pro mne v nepřetržité letní víkendové šňůře hudebním svátkem. Slyším na nich konečně něco jiného než svůj hlas :-) a jsou pro mne prakticky jedinou možností setkat se s podobně postiženými kolegy-muzikanty, kamarády, kamarádky neopomíjeje… Těším se na vás na všechny, velice moc. A na některé obzvlášť… M.S. :-)

Je už jakousi nenápadně nadiktovanou módou ignorovat svět kolem sebe a to i v ročních obdobích k hnusu mnohem přívětivějších. Za naprostou perverzi lze pak považovat chování, které zde právě předvedu. V úspěšně se rozbíhajícím dovolenkovém kalupu nepochopitelně zvracím nad něčím tak banálním, jako je zmar pár lidských životů. Ano, vědomě demonstrujíc naprostý neúspěch médií vláčících nás stokou násilí až ke zcela odlidšťující impotenci soucitu, vžívám se tady do cizích osudů plných bezpráví. Všechno to začalo nenápadně. Neodbytný náhled „nejdůležitějších“ světových zpráv a událostí na seznamu.cz, mé domovské stránce. Jeden klik a…

Tak co je to dnes? V Německu popotahují bezmála stoletého válečného zločince za popravu 360-ti židovských civilistů (včetně žen a malých dětí). Bravo! Opojen křehkou radostí nad tím, že Boží mlýny melou… vadnu nad závěrečným povzdechem redakce suše konstatující, že vrahoun se vší pravděpodobností unikne spravedlnosti díky tomu, že v dlouhověkosti na hlavu porazil veškeré svědky masakru. A co sakra dělaly úřady těch dlouhých sedmdesát let???

Další zpráva vám oproti zmíněné archiválii nabízí přičichnout k ústí ještě doutnající automatické pušky, kterou Tálibové uprostřed ulice právě popravili ženu provinivší se toliko tím, že se líbila dvěma jeho vůdcům současně. Že by novodobí přístup k soubojům?

A do toho mi kamarád poslal odkaz na stránku, kde si můžete bezpečně stáhnout v plné verzi film, před kterým jsem vás tady opakovaně varoval. A činím tak opět.

Každý, kdo si chce bezstarostně užívat léta (a léta života) bez pocitu zodpovědnosti za něj či cokoli jiného, ať si moc dobře rozmyslí, jestli si ušpinit hlavu něčím, jako je dokument The soviet story

PS: Sorry…

Tak už je to tady! Léto- odměna za zimní hibernaci a s ním večerní zahrádky, plná náměstí i srdeční záležitosti- „mé“ festivaly. Zásoba vzpomínek na horší časy se i letos utěšeně plní. Díky vám. Radost ze setkávání se (děvčata prominou…) se starými známými a nadšení z nových duší- milých a spřízněných.

Miluji léto. Jakkoli si dovedu přivodit hezké pocity z prožívání svých dnů i v jiných ročních obdobích, první a nejsilnější záblesky mého vnitřního archývu voní květem lípy a chutnají po třešních. Mít více času, vysadím dveře k mým pocitům z pantů a proměním mlhavé obrázky někdejších lét v písmenka na monitoru, obnažena světu netu, leč… léto je v plném proudu a já, jindy vzpurný a vzdorovitý, nechám se jím unášet pln radosti z dnešního modrého nebe a těšení se na večerní hraní svatebčanům, kteří se rozhodli prožít svůj velký den při mé kytaře, i na přátele pozvané na malou, odpolední oslavu dnešního dne. Každý takový je mým svátkem. Nejen 16. červen.

Přeji vám ze srdce co nejhezčí letní zážitky všeho druhu. Ziggy

PS: Jak se znám, beztak to nevydržím a vrátím se k doplnění tohoto povzdechu několika čerstvými i budoucími vzpomínkami. Už brzy :-)

Výčitky vůči vám – fandům a pravidelným návštěvníkům mého webu, mne pronásledují pokaždé, když ve své zaneprázdněnosti takto zanedbávám aktualizaci těchto stránek. Je toho spousta co se za poslední dny a týdny událo a slibuji, že co nevidět to tady bude vidět… S přáním fajn dnů Ziggy

To vám bylo páni dílo,
v ložnici i na lince!
Škoda, že v tom lásky bylo,
míň jak rumu v pralince…

Tak jsem byl v sobotu, 21.4. 2012, v Praze. Odboráři si postavili úžasné pódium, zburcovali celý národ a … nic. Sto tisíc naštvaných daňových poplatníků se od svých bossů nedozvědělo recept na vymícení korupce, kterou musíme stále krvavěji živit ze svých kapes, ani náznak řešení morální kryze, zmítající po desetiletí naší politickou scénou. Stop vládě, stop reformám, předčasné volby! Toť vše.
Po akci jsem si šel dát pivko do své oblíbené vinohradské hospůdky. Nikoli s ministrem Kalouskem, ten právě nad škopkem chmelového moku kul pykle se šéfem odborových svazů Zavadilem (jak nám večer prozradily záběry TV Nova). Seděl jsem sám. Po chvíli ke mně přisedly čtyři dámy ranně důchodového věku, klopy dekorované žlutými plackami s nápisem „Stydím se za vládu a prezidenta ČR“. Objednaly si turecké kafe a počaly nad ním rozpačitě hodnotit právě proběhnuvší akci. Neměly z ní dobrý pocit. Klábosily, přely se i přitakávaly jedna druhé navzájem. „A co Vy si o tom myslíte?“ prohodila směrem ke mně jedna z nich právě ve chvíli, kdy jsem ze zaprášeného kouta zvedal futrál s kytarou, chystaje se k odchodu. „No, já nevím…“ lezlo ze mne nejistě „…víte, přes dvacet let se tu snažíme udělat pořádek a ono je to přitom tak jednoduché.“ Všechny na mne zůstaly hledět. „Myslíte?“ otázala se po chvíli tiše jedna z nich. „No, já nevím.“
Proplul jsem plnou hospodou a šoural se kolem Vinohradského divadla dolů k Nuslím a pak dál směrem na Kavčí Hory. Před Českou televizi mířily tou dobou, vedeni ozvučenou dodávkou lidí z SKDE (Skutečná demokracie), i zhruba dva tisíce protestujících z Václavského náměstí. Už podruhé jsem zde spolu s nimi hřímal ze střechy oné dodávky slova, pro která mi stojí za to trmácet se z Valašska do Prahy: „Demise vlády, předčasné volby, zastavení reforem ani nic jiného bez změny volebního zákona vůbec nic neřeší. Svět se mění. Přichází čas autonomní demokracie, kdy nebudou moci okupovat kandidátní listiny vybraná esa zlodějských stran. Nastává doba, kdy každý volič napíše na volební lístek jméno nejdůvěryhodnější osoby ze svého obvodu (obce, čtvrti, městské části) a ten, kdo takto získá největší počet hlasů, bude pak volit další a ti další …až po naše nejvyšší zástupce- zodpovědné správce země. Stejným způsobem je pak bude moci za případná selhání odvolávat. Žádné kuloární dohody, závazky, omezení poslaneckých klubů a povinnost hlasovat právě pro to či ono, co si někdo u někoho z vedení partaje dojednal (čti uplatil). Tedy zásadní systémové omezení korupce a vlivu organizovaného zločinu na náš každodenní život…“ Něco, co odboráři nepřipustí, dokud je budou řídit současné mafie. Dokud…

Dohrál jsem a dopovídal, prodal několika desítkám lidí své CD, natankoval tak pohodlně plnou a vydal se zpět na Moravu. Kolem desáté večer mě vítal můj věrný pes, králíci vděčně přijali dávku sena a čerstvou vodu. Posadil jsem se na zápraží, upil z plácajdy úžasné loňské slivovice a dlouho se díval dolů do údolí. Světel v okolních chalupách pomalu ubývalo, až kolem půlnoci zhaslo snad poslední. Dopil jsem a přemýšlel nad těmi utrmácenými dámami. Dojeli už zřejmě domů jedním z desítek a stovek sjednaných autobusů, které jsem v provazech předjížděl od Prahy až po Kroměříž. Jestlipak už spí. A jak se jim spí, po té nic neřešící odborářské šaškárně..?