David Koller. Někteří se diví, proč ve svých recitálech hraji spolu s Krylem i jeho věci. Mám ho rád. A ne první rok. Prošli jsme kolem sebe už mnohokrát, hnáni stejně naléhavou potřebou udělat aspoň NĚCO. Koncert S komunisty se nemluví, uspořádaný mimo jiné na podporu mého postkomunistickými soudy vláčeného přítele Vladimíra Hučína, akce Trikem proti komunismu, kterou jsme v pražské Arše společně završili nádherným finále, První máj bez komunistů, kde jsme spolu s řadou kamarádů (za všechny Radim Hladík) hráli pro šestnáct tisíc svobodných lidí, kteří přišli vyjádřit svůj názor na totalitní šmejdy číhající trpělivě na svou další příležitost…
David má stejně bolavé srdce umělce, plné ran z nespravedlností a zla páchaného na nevinných, jako já.
Sleduji, jak se naše země řítí plnou rychlostí proti zdi, s nadějí, že oběti, které ta pecka přinese, nebudou zbytečné.
Osobně jsem v undergoundu zůstal navzdory relativní polistopadové svobodě až dodnes. Svůj trám za prostořeké sdělování předčasně poznané pravdy (mimo jiné i o Václavu Havlovi, které nás s Davidem odlišuje) si nesu po celý život hrdě a zcela vědomě. Pevně však věřím, že doba, kdy budeme opět tvrdě zahnáni do onoho „tvůrčího podzemí“, probudí sílu, která nás konečně vyvede z polistopadové slepé uličky. Silnější o další bolestné poznání, zkušenější a moudřejší, než jsme byli ve své prostinké, zranitelné naivitě před čtyřiadvaceti lety.
Není lehké si to přiznat, stejně nesnadné je to však skrývat. Tehdy jsme opravdu nebyli skutečné svobody hodni. Nikdy jsme na ni proto zcela nedosáhli a dlouho si ani její závan neuhlídali…

Rozhovor s Davidem, který mě nakopnul k tomuto výlevu, čtete zde