Pokud vám pocit bezpráví nedovoluje nečinně přihlížet špatnostem světa, pak co chvíli stanete v klinči se zlem jsa pro mnohé z bídných nositelem světla a naděje. Z jejich víry pak čerpáte sílu na cestě k cíli…

Před malou chvílí mi telefonoval spisovatel Antonín Mareš, starší pán s dobráckým pohledem a přívětivým hlasem. Seznámili jsme se v Bratislavě při podpoře protestů našich bratří bojujících s tamní korupční mafií a naposled jsme se viděli na akcích proti stejnému neřádu vysávajícímu radost z našich životů v Praze. Najednou zavolal, pozdravil mě a bez dalšího mi řekl: „Ziggy, já jsem miloval Karla Kryla, ale nerozumněl jsem mu. Nechápal jsem, co nám to po listopadu říká. A on se tím trápil. A utrápil se kvůli nám k smrti. A mně to mrzelo. Celá léta jsem v sobě nosil ten pocit viny. Až jsem potkal tebe. Dnes už tu chybu neudělám. Ty jsi pokračovatelem Karla Kryla. Mám tě moc rád a rozumím ti. Chci, abys to věděl…“

Zavěsil a já zůstal dojatý. Slzy se mi draly do očí. Kolik z nás má potřebu jakkoli vyjádřit těch pár slov. Karle promiň…

Dále čtěte:

Rozhovor pro Parlamentní listy zde

Karel Kryl o rozkrádání, Havlovi i Klausovi zde