Dnes jsem si parádně užil odpoledne. S radostí jsem přijal pozvání profesorů zlínského gymnázia k povídání o českém undergroundu v rámci cyklu „Příběhy bezpráví“, organizovaného společností Člověk v tísni (po léta probíhájícím souběžně s mým o rok starším projektem „Vězni svědomí„, realizovaným pod záštitouKonfederace politických vězňů č. 51). Hodinu po poledni jsme se v po strop naplněné aule usadili ke shlédnutí více než hodinového dokumentu o fenoménu zvaném Plastic People. Téma dávalo tušit neobvyklý zážitek. A byl!
Na projekčním plátně se záhy potácely na mol opilé lidské trosky, provázené komentáři Ivana Martina Jirouse (vulgo Magora), Františka Stárka (zvaného Čuňas), případně Květy Princové (které jsme stále ještě nepřišli na jméno) a dalších figur opozičního establishmentu. Samozřejmě zde nemohly chybět intelektuálně zasukované výlevy někdejšího nejvyššího opozičníka, Václava Havla. Mezi hovny a svědícími prdelemi, které tu ve všudypřítomné kouřové cloně archívních záběrů opěvovaly texty sešlosti několika zanedbaných, nemuzikálních zjevů, tak mohli studenti zahlédnou i řadu tváří známých ze současné vrcholné politiky, jako např. tvář Saši Vondry, Honzy Rumla a v těsně polistopadových záběrech i roztančeného Karla Schwarzenberka. Více než předpokládaný teátr na plátně sledoval jsem po očku rozpačité reakce mladých lidí kolem sebe. Pro mnohé z nich to byl skutečný šok. Vulgární máničky bez jakéhokoli programu, asociálové, levicoví pseudointelektuálové i naprostí pitomci. Po závěrečné glose Magora Jirouse o nepochopitelnosti toho, že vůbec někoho napadlo o něčem takovém natočit film, pronesené do závěrečných titulků, kdosi nesměle zatleskal. Ostatní se přidali.
Po rozsvícení světel v aule jsem byl paní profesorkou představen jakožto osobnost současné undergroundové scény, která během cca dvaceti minut podá svůj osobitý komentář k právě doběhnuvšímu dílu. Časový limit jsem vyčerpal bezezbytku.
Otazníky v očích intelektuální elity naší nastupující generace dychtily po odpovědích. A dostaly je. V úvodu jsem připomenul, že jsem až do vojny nosil vlasy dlouhé pod lopatky, režimu se vzpínal jak se dalo, nikdy nebyl pionýr, natožpak něco víc, a za svůj přístup a nesocialistické postoje byl vyhazován ze školy na školu, dokud demagogickou ideologií pokroucenému školství zákon konečně neumožnil zbavit se mne definitivně. Nikdy jsem však nebyl mánička, nekouřil stovku startek denně ani nebral drogy, Plastiky jsem neposlouchal a v jejich textech jsem nic nenacházel. Miloval jsem Karla Kryla. A jak se později ukázalo, byla to správná volba. Načež jsem přešel rovnou k věci.

Pochopit genialitu někdejší StB, která dokázala maximálně využít bandy alkoholiků k uskutečnění svých mafiánských záměrů, nebylo po shlédnutí tohoto snímku nijak těžké. Úroveň představitelů tzv. disentu (dle jejich vlastních slov „zcela nevědomého, neboť na bolševika prostě srali, nechtěli se proti nikomu vyhraňovat“) a tragikomická role jejich přátel z okolí Václava Havla v rámci změn a megapřesunů majetku a politické moci do rukou někdejších totalitních kádrů, byla zjevná. Ubohá pivní parta neschopná jakékoli kontroly nad po léta do detailů připravovanou privatizační smrští inženýrů z Prognostického ústavu, opájející se vlastní důležitostí a ze všech stran se valící nepochopitelnou slávou. Smutný konec jedné studentské revoluce.
„Viděli a slyšeli jste dost, teď je to na vás a já vám všem moc držím palce.“ ukončil jsem lehce pateticky naše společné odpoledne a v doznívajícím potlesku studentů pomalu zmizel zpět ve stínu zasněžených valašských hor. Svobodně, bez zadržení a nočního výslechu, bez obvinění z výtržnosti či pokusu o podvracení republiky. A to není málo.
Navečer mi od paní profesorky přišla milá SMS: „Moc Vám děkuji za dnešní návštěvu. Těšíme se na Vás i na pana Hučína s pořadem Vězni svědomí“ . A to my rádi. Tak nashle v únoru.