A tak jsem v neděli, při svém vystoupení na utěšeně plném zlínském náměstí, vzpomněl památku Milana Paumera. Přicházeli pak zam nou mnozí v potřebě vyjádřit se k tomu, co slyšeli. Jedni jen tak podat ruku a chlapsky mě plácnout po rameni, či prohodit pár slov… a ti další. Jeden z nich mi pak řekl: „Zpíváš moc pěkně, ale s těma Mašínama jsi synku vedle. Podřezat bezbranného člověka, to není hrdinství. Šak se z toho bude Paumer zpovídat u Pána Boha“.

Zbystřil jsem při zmínce o posledním soudu a vzal asi sedmdesátiletého muže stranou. „Otče“ řekl jsem mu tiše, drže ho pevně za podanou pravici “ a jak myslíte, že bude Pán soudit nás, kteří jsme mlčeli?“ Díval se na mě upřeně a oči mu náhle zmatněly. „To nevím, synku, to opravdu nevím…“