Zřídkakdy reaguji na bláboly a provokace. Tu a tam ale nemohu jinak. Jako například teď, po přečtení článku „Milan Paumer- oběť bratří Mašínů“ . Václav Klause junior se v něm opět pěkně vykoupal.
Jakkoli se chci vyvarovat invektiv, musím presidentova syna přirovnat k jeho otci. Příslovečné jablko zde skutečně nepadlo daleko od stromu- ověšeného ruskými metály.
Někdejší nejmladší ředitel soukromého gymnázia v ČR tentokrát myšlenkově zbloudil natolik, že zde mimo jakoukoli logiku začal porovnávat výkonnost a cíle útoku elitní diverzní skupiny, tedy vycvičených a vyzbrojených elitních výsadkářů, Gabčíka a Kubiše, s naprosto osamoceným odbojem sotva dvacetiletých bratrů Mašínových a jejich kamarádů.
Od svazáka Klause jsme se tak mohli například dozvědět, že kdyby zde výsadkáři v rámci operace Anthropoid zapálili vesničanům stohy a pobili pár bezvýznamných členů SS (dle V. Klause „nespojených s nacistickým režimem“), neoslavoval by je národ jako hrdiny. S tím nelze než souhlasit. Stejně jako s tím, že, cituji: „ …kdyby Mašínové zastřelili dva okresní tajemníky a prokurátora Urválka – jmenují se dnes po nich v každém českém městě ulice“. Aby ne! Odprásknout tři vysoké představitele totalitní moci z praku by jistě zasloužilo i mnohem víc…
Ale teď vážně. Rozebírat dále tento ne zrovna povedený účelový blábol by bylo asi nadbytečné. Důležité je, že se Ctirad s Pepíkem a Milanem, narozdíl od Gabčíka a Kubiše, prostříleli na západ, kde ihned vstoupili do armády USA. Hodlali se zde vycvičit, aby se v očekávaném střetu demokratického světa s komunismem, po vzoru zmíněných výsadkářů, vrátili vybojovat své zemi svobodu. Ten se už ale vzhledem k hrozbě jaderného konfliktu nekonal. Bohužel. S komunismem proto několik let bojovali alespoň v Korejské válce.
Při čtení hloupého Klausova článku však skutečně nadzvedla až nehorázná lež, kdy se nám tento protekční synek snaží vnutit, že při besedě s jeho studenty projevil Milan Paumer nad svými činy lítost! Zajímavá to vzpomínka, jakousi náhodou, jen několik málo dnů po Paumerově smrti.
Chtěl bych ujistit všechny, kteří by snad chtěli zapochybovat o svědomí Milana Paumera, že do poslední chvíle rozhodně ničeho nelitoval, za vším, co s bratry Mašínovými v rámci nerovného boje proti totalitním vrahům vykonal stál pevně a bezvýhradně a to i na našich besedách se studenty, kde vždy opakoval: „My jsme si třídní boj nevymysleli. Komunisti tu otevřeně vyhlásili válku vlastním občanům a my jsme tuto výzvu přijali. Během našich akcí jsme několika ozbrojeným komunistickým poskokům, kteří se holt ocitli ve špatný čas na špatném místě, byli nuceni pomoci naplnit přísahu, ve které slíbili položit za komunismus i svůj vlastní život. Kdybychom to neudělali, zemřili bychom na popravišti jako naši kamarádi. Nikoho jsme nezabili z plezíru. Byl to boj na život a na smrt.“
Lítosti byl ale Milan skutečně plný. Té nad polistopadovým vývojem v naší zemi. To už je ale zase jiná kapitola, že ano, pane Klausi?!

PS: Se zástupcem ředitele Klause, panem Arnotem, jsem pracoval na přípravě návštěvy pražského gymnázia v Libni s pořadem Vězni svědomí (tentokrát s hostem Vladimírem Hučínem). Osobně se ale tomuto podezřelému institutu napříště raději vyhnu. Nerad bych se v některém z příštích Klausových článků dočetl o tom, jak jsme se u něj omluvili komunistické straně…