Před několika vteřinami mi Vladimír Hučín oznámil zprávu, které jsem se už týdny obával. Po měsíci balancování na hranici života a smrti v dlouhodobém pooperačním spánku se náš kamarád, legenda protikomunistického odboje, Milan Paumer, definitivně rozhodl vrátit k Bohu.

Veselý, vtipný a nesmírně přátelský, ale stejně tak tvrdý a neudolatelný člen skupiny bratší Mašínů, který ke svému podpisu skromně přidával dovětek „ten třetí“, zemřel o téměř šedesát let později, než si přál všechen komunistický odpad světa. Ani takto dlouhá doba však nestačila našemu lhostejností zmrzačenému národu k tomu, aby se těšil z odvahy pětice dvacetiletých kluků, postavit se kosti drtící mašině totalitních vrahů, odvahy vykupujících nás, čechy, z nejtemnějšího období naší nedávné kolaborantské historie. Ani po dvaceti letech podvodné sametové jakože revoluce v sobě mnozí nenalezli sílu přihlásit se veřejně k jejich činům a odsoudit režim, který vyhlásil válku vlastnímu obyvatelstvu. Stín nevědomosti a strachu z konfrontace životních hodnot bohužel dál nahrává nepřetržité majoro-zemanovské demagogii a křečovitému kroucení páteře historickým faktům.

Před očima mi běží obrazy z desítek akcí, kterými jsme se v posledních letech snažili upozornit na negativní vliv rudých metastází na naši křehkou demokracii, stejně jako při návštěvách škol, kde Milan mladé generaci velmi autenticky popisoval zlo, proti kterému s kamarády, nacházejícími se tehdy společně v jejich věku bojoval.
Vidím i desítky soudních líčení v křivě vedeném soudním procesu proti Vladimíru Hučínovi, kdy jsme se jednou na podlaze přerovského soudu až do poslední chvíle pevně drželi za podšívky našich bund, než nás do jednoho roztrhala a protiprávně vyvlekla justiční stráž a policejní jednotka povolaná na ochranu soudce, jenž měl za úkol odsoudit Hučína v tajném, nikoli veřejném procesu, jak jsme požadovali.
Nepochybuji o tom, že se můj syn bude jednou se svými dětmi procházet po ulicích nesoucí jméno Milana Paumera, bratrů Mašínů a dalších skutečných elit země, která před nimi neuměla včas smeknout.
Sbohem kamaráde, slibuji ti, že budu až do posledních dnů žít tak, aby ses tam nahoře nemusel za naše přátelství nikdy stydět.