Dnes ráno, 1.7. 2010, ve 4.30 hod. zemřela ve věku nedožitých 82 let na oddělení LDN v hranické nemocnici paní Anna Hučínová, maminka Vladimíra Hučína. Poslední chvíle jejího života nebyly o nic lehčí, než její život sám.
Babča, jak jsme jí s Vladimírem familiérně říkali, byla statečná žena. To, co bylo pro jiné matky samozřejmostí, bylo u paní Hučínové skutečně hodno úcty a obdivu. Stát za svým synem proti zničující přesile komunistického neřádu ani jinak nazvat nelze. Na druhou stranu, takový už je úděl matek. Matek hrdinů.
Pronásledování jejího syna začalo jeho prvním odsouzením na začátku sedmdesátých let a spustilo nekonečnou lavinu perzekucí, výslechů a brutálních domovních prohlídek. Vladimír se nikdy nevzdal. Po každém propuštění z výkonu trestu se opět naplno zapojil do odboje s tím, že tentokrát už ho nedostanou…
Po listopadových událostech roku 1989 se chvíli zdálo, že je rudé zlo na hlavu poraženo. Nebylo. Nastrčené figurky z Charty 77 ho pronely za hesly o pravdě a lásce do dnešní éry, navíc posíleno o kapitál.
Vladimírův boj proti komunistickým pohrobkům ve státní správě, v policii a v justici, který vedl z pozice důstojníka polistopadové tajné služby (BIS), kam ho doporučili političtí vězni, ukončil nástupu ČSSD k moci. Vláda Miloše Zemana na jednom ze svých zasedání zaúkolovala BIS, aby kverulanta Hučína definitivně „vyřešila“ (vše písemně doložitelné). Následovalo Vladimírovo propuštění z BIS, teatrální přepadení a zatčení zásahovou jednotkou, roční nezákonná vazba v podzemí Pankrácké věznice a smyšlené obvinění ze sedmera trestných činů, které ho měly na dlouhá léta umlčet a společensky diskreditovat. Dodnes činní normalizační kádři se tentokrát nezdráhali obvinit i více něž sedmdesátiletou Annu Hučínovou. Amnestie presidenta Václava Havla byla v tomto případě samozřejmostí. Vladimír však na hrad vzkázal, že případnou amnestii odmítne. Nechtěl skončit z nálepkou „osvobozeného zločince, který unikl spravedlivému trestu, chtěl na své kause naopak dokázat svá tvrzení a sice, že zde lze ze strany státu systémově likvidovat nepohodlné oponenty. Státu, který si občané platí, aby je chránil.
Tehdy jsem s paní Hučínovou a dalšími přáteli zahájil ostrou kampaň za jeho propuštění.Začalo to koncerty pořádanými za zdí Pankráce, kde jsme pomocí mobilní aparatury dodávali Vladimírovi sil v jeho boji. Během jediného roku jsme uspořádali více než tři stovky protestních akcí, demonstrací a mítinků po celé ČR, od Karlových Varů až po Ostravu! Využil jsem k tomu předvolební kampaně jedné emeritně neparlamentní politické strany, se kterou jsem se tehdy snažil udělat něco pro narovnání poměrů v naší zemi. Vladimír byl po roce z vazby propuštěn.
Přesto, že byl nadále souzen podezřelými lidmi s vyloučením veřejnosti, přijal mou nabídku a začal mluvit na našich improvizovaných pódiích o zločinech politických elit, které při své práci v BIS odhalil. Za minimálního zájmu médií jsme takto v běhu let prošli podobným počtem akcí, jako v době Vladimírovi vazby.
Také tentokrát při nás stála i ona chřadnoucí drobná žena, která nás nenechala jedinkrát odjet z domu bez připravené svačinky a upozornění, ať jsme opatrní. Nebyli jsme.
Po Vladimírově očištění jsme se stále více aktivně angažovali v dalších horkých kauzách, ať už to byla podpora výstavby amerického radaru v Brdech, či znevěrohodnění honu na Jiřího Čunka. Vždy se svou pravdou v opozici proti médii masírovanému veřejnému mínění, na okraji, bez uznání. Zatímco my jsem si na tuto pozici již přivykli, babča se naším marným bojem neskutečně trápila.
Když nás v roce 2007 navedl náš přítel, senátor Jaromír Štětina, na myšlenku kandidovat Vladimíra na Prostějovsku do senátu, pomáhala nám paní Hučínová opět seč mohla. Lepila plakáty, vyráběla s námi improvizované billboardy a přitom dál balila nezbytné svačinky. Po počátečních obavách jsem v její tváři po dlouhé době viděl i naději. Tehdy, jako o dva roky později, kdy jsme při dalším pokusu o dobytí senátu získali na Přerovsku jedenáct procent hlasů. Každý náš neúspěch jí ale ubral sil.
Poslední rok byla naprosto vyčerpána. Veřejného uznání hrdinských činů svého syna se, narozdíl od nechutných narážek a stupňujících se útoků okolí, za svého života nedočkala. Dej Bůh, že z oné výšky, kam zajisté patří, bude moci sledovat lepší scenérii, než jaká jí byla nabídnuta po našem boku. Rozloučení s paní Hučínovou bude v Přerově dne 8. července, viz parte.