Nejenže u nás ani tentokrát Ježíšek nenechal jediný dárek a já je tak musel na poslední chvíli shánět po přeplněných marketech (samozřejmě za peníze, za které mu tímto moc děkuji), ale i koncertů se v závěru roku opět navalilo (taktéž díky Bohu). Šel jsem tak prakticky den co den z pódia do postele a to mimo desítky večerních akcí, kde je to jaksi samozřejmé, mnohdy i po některých z patnácti dopoledních vystoupeních pro školy.
Leden je pro muzikanty naopak měsícem plným pohody a tak vám zde konečně mohu popřát skvělý a povšechně úspěšný rok 2011!
Omšelé? Příliš obecné a levné? Máte pravdu. Tak jinak…
Nejdříve by zde bylo asi na místě vyznat se vám ze svých plánů a Novoročních předsevzetí. Co ale velice? Nadváhu mi pracovní vytížení stále jaksi nedopřává, nekouřím ani nekarbaním. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že bych měl být sám se sebou i se vším okolo jaksi spokojený a jen tiše doufat, že to tak zůstane i nadále. Omyl.
Jak jste si možná všimli, po dvou letech relativního klidu (od poslední senátní kampaně Vl. Hučína a své loňské letmé výpomoci senátorovi J. Štětinovi v Praze 10), jsem se konečně aktivněji zapojil do snahy několika přátel, usilujících o znovuotevření pochybnostmi protkané kauzy Jiřího Kajínka. Chtěl bych tak i letos pokračovat v jakémsi nekonečném hledání spravedlnosti právě na tomto poli. Nejde tu totiž zdaleka jen o to, že není správné, aby strávil zbytek života za mřížemi dost možná křivě obviněný a rozhodně velmi nevěrohodně odsouzený člověk (namísto vrahů poflakujících se volně mezi námi). Vnesením světla do tohoto mokvajícího puchýře naší polistopadové nespravedlnosti by se totiž opět o něco jasněji ukázalo, v jak nebezpečné době a zemi to vlastně žijeme. Věci by se tak zase o malý kousek posunuly příznivějším směrem a každému z nás by se tak lépe usínalo s pocitem, že si na mne, či někoho z mých blízkých, nestačí ukázat nějakému lumpovi prstem, ale že tady existují z mých daní štědře placené soudy a instituce, které vypustí duši za to, aby se dobraly pravdy a do nebe volající křivdu na jiných, ani na mně, nedopustily.
Ano, slovíčko „blízkých“ je zde velmi důležité. Jeho význam je poněkud relativní a přitom právě v něm se skrývá velká síla a nemalé tajemství. To víte, že vám ho tady veřejně velmi rád vyzradím. Pokud se totiž budeme i nadále uzavírat do svých, s prominutím, zaprděných mikrosvětů ve falešné naději, že nám v nich rozhodně nic nehrozí, můžeme ze svého omylu dost možná procitnout až na tvrdé pryčně některého z „nápravných“ zařízení, aniž bychom tam jakkoli patřili. Komu je totiž po tunách navážený hnůj někde daleko za oknem lhostejný, zalkne se jednoho dne smrady, ať ucpe okna i dveře koudelí sebelíp.
Řešení je tedy, jak sami správně tušíte, právě v relativitě „vzdálenosti“ lidí a problémů. Představte si tedy, že v lapáku nesedí jakýsi Kajínek odněkud z Čech, ale váš nejbližší přítel, nejmilejší člověk, bráška či syn. Nebo rovnou vy! A bojujte za něj jako za vlastního. Jako za sebe. Pak si ani na vás nikdo netroufne. Tedy, pokud to není blázen, kterému nevadí, že si tím rozhněvá pěkných pár milionů blízkých příbuzných! A to je to o co tu jde! :-)
Přeji vám všem, nejen v roce 2011, hodně blízkých a příbuzných. Váš bráška Ziggy

Dnes jsem si parádně užil odpoledne. S radostí jsem přijal pozvání profesorů zlínského gymnázia k povídání o českém undergroundu v rámci cyklu „Příběhy bezpráví“, organizovaného společností Člověk v tísni (po léta probíhájícím souběžně s mým o rok starším projektem „Vězni svědomí„, realizovaným pod záštitouKonfederace politických vězňů č. 51). Hodinu po poledni jsme se v po strop naplněné aule usadili ke shlédnutí více než hodinového dokumentu o fenoménu zvaném Plastic People. Téma dávalo tušit neobvyklý zážitek. A byl!
Na projekčním plátně se záhy potácely na mol opilé lidské trosky, provázené komentáři Ivana Martina Jirouse (vulgo Magora), Františka Stárka (zvaného Čuňas), případně Květy Princové (které jsme stále ještě nepřišli na jméno) a dalších figur opozičního establishmentu. Samozřejmě zde nemohly chybět intelektuálně zasukované výlevy někdejšího nejvyššího opozičníka, Václava Havla. Mezi hovny a svědícími prdelemi, které tu ve všudypřítomné kouřové cloně archívních záběrů opěvovaly texty sešlosti několika zanedbaných, nemuzikálních zjevů, tak mohli studenti zahlédnou i řadu tváří známých ze současné vrcholné politiky, jako např. tvář Saši Vondry, Honzy Rumla a v těsně polistopadových záběrech i roztančeného Karla Schwarzenberka. Více než předpokládaný teátr na plátně sledoval jsem po očku rozpačité reakce mladých lidí kolem sebe. Pro mnohé z nich to byl skutečný šok. Vulgární máničky bez jakéhokoli programu, asociálové, levicoví pseudointelektuálové i naprostí pitomci. Po závěrečné glose Magora Jirouse o nepochopitelnosti toho, že vůbec někoho napadlo o něčem takovém natočit film, pronesené do závěrečných titulků, kdosi nesměle zatleskal. Ostatní se přidali.
Po rozsvícení světel v aule jsem byl paní profesorkou představen jakožto osobnost současné undergroundové scény, která během cca dvaceti minut podá svůj osobitý komentář k právě doběhnuvšímu dílu. Časový limit jsem vyčerpal bezezbytku.
Otazníky v očích intelektuální elity naší nastupující generace dychtily po odpovědích. A dostaly je. V úvodu jsem připomenul, že jsem až do vojny nosil vlasy dlouhé pod lopatky, režimu se vzpínal jak se dalo, nikdy nebyl pionýr, natožpak něco víc, a za svůj přístup a nesocialistické postoje byl vyhazován ze školy na školu, dokud demagogickou ideologií pokroucenému školství zákon konečně neumožnil zbavit se mne definitivně. Nikdy jsem však nebyl mánička, nekouřil stovku startek denně ani nebral drogy, Plastiky jsem neposlouchal a v jejich textech jsem nic nenacházel. Miloval jsem Karla Kryla. A jak se později ukázalo, byla to správná volba. Načež jsem přešel rovnou k věci.

Pochopit genialitu někdejší StB, která dokázala maximálně využít bandy alkoholiků k uskutečnění svých mafiánských záměrů, nebylo po shlédnutí tohoto snímku nijak těžké. Úroveň představitelů tzv. disentu (dle jejich vlastních slov „zcela nevědomého, neboť na bolševika prostě srali, nechtěli se proti nikomu vyhraňovat“) a tragikomická role jejich přátel z okolí Václava Havla v rámci změn a megapřesunů majetku a politické moci do rukou někdejších totalitních kádrů, byla zjevná. Ubohá pivní parta neschopná jakékoli kontroly nad po léta do detailů připravovanou privatizační smrští inženýrů z Prognostického ústavu, opájející se vlastní důležitostí a ze všech stran se valící nepochopitelnou slávou. Smutný konec jedné studentské revoluce.
„Viděli a slyšeli jste dost, teď je to na vás a já vám všem moc držím palce.“ ukončil jsem lehce pateticky naše společné odpoledne a v doznívajícím potlesku studentů pomalu zmizel zpět ve stínu zasněžených valašských hor. Svobodně, bez zadržení a nočního výslechu, bez obvinění z výtržnosti či pokusu o podvracení republiky. A to není málo.
Navečer mi od paní profesorky přišla milá SMS: „Moc Vám děkuji za dnešní návštěvu. Těšíme se na Vás i na pana Hučína s pořadem Vězni svědomí“ . A to my rádi. Tak nashle v únoru.

Po páté už letos vytahuji ze skříně svou „funustašku“. Nažehlený tmavý oblek nasáklý smutkem z odchodu přátel. Za dvě hodiny se rozloučíme s panem továrníkem Karlem Zejdou, dědicem přerovské fyrmy Kazeto, s člověkem rovným, dobrým, zemitým. Komunisti jeho životnímu příběhu připravili scénář, který by před rokem 1948 nenapadl ani největšího literárního nihilistu.

Děkuji Vám pane Zejdo za všechnu pomoc, bez které by nebylo těch nejlepších věcí, které jsem si v posledních letech mohl dovolit udělat. I za Váš život děkuji. Dokázal jste jím, že skromnost a zodpovědnost je nadevšechny prezidentské metály. Sbohem. A na shledanou…

PS: Životní krédo syna továrníka, jenž byl po únorovém puči KSČ okraden o veškerý majetek a dožil se svou rodinou v zahradním domku za obcí Penčice, znělo: „Chytrý peníze nepotřebuje a hlupákovi nejsou nic platné.“

Poslední foto z našeho setkání jsem pořídil 16. října 2010. Společně s Vladimírem Hučínem jsme tu sobotu pana Zejdu převáželi z přerovské LDN, na jeho naléhavé přání, k volbám. K tomuto pro všechny vyčerpávajícím kousku jsme přikročili poté, co volební komise obce Penčice, v čele s představitelem KSČM, odmítla k umírajícímu panu továrníkovi přijet: foto 1. foto 2.. foto 3..

Tak náš pan prezident je opět na soukromé návštěvě Ruska. Již po sedmé. Pozvala ho, jakožto hlavního řečníka jednoho bohulibého aktu, největší soukromá ruská banka patřící do impéria Michaila Fridmana. A kdyby jen to! Dnes gaspadin Klaus strávil celých čtyřicet pět minut s bývalým plukovníkem KGB, vyhoštěným v osmdesátých letech za špionáž ze západního Německa, a současným premiérem, Vladimírem Putinem. Hovořili o zakázce na dostavbu Temelína. Zde Klaus Rusy otevřeně favorizuje před Američany a Francouzi, kteří se o zajímavou mega-zakázku taktéž ucházejí. No aby ne. Nebýt ruského vlivu, seděl by dnes tento glorifikovaný účetní v ponurém šeru některé z podnikových účtáren na Karlíně a neplkal v azbuce na kremelském sedánku.
O tom tu ale nechci mluvit. Věřím, že si sumy, kterou nenasytný bumbrlíček Temelín opět vytáhne z našich peněženek, všimli i srdnatí bojovníci proti solárním elektrárnám (inspirovaní zřejmě legendárním hrdinou, bojujícím proti obdobným zdrojům zelené energie). Ale pozor! Tyto stavby nás, daňové poplatníky a odběratele el. energie, nestáli ani jedinou korunu. Jinými slovy- kdyby se měla cena mnoha set miliardového Temelína rozložit do ceny za Kwh, došli bychom dozajista k velice zajímavému výsledku. A to nemluvím o tom, že nebýt této obrovské investice (financované před podezřelými prodeji podílů v každoročně nepředstavitelně ziskovém ČEZu výhradně z našich kapes), padl by argument, že nehorázně vysokou cenu za svou energii musíme platit proto, že pro nás, jakožto její vývozce, platí dle směrnic EU stejná cena, za kterou proud v rámci Evropy distribuujeme.
Podtrženo a sečteno- mám prostě chuť sbalit do uzlíčku pár buchet, oprášit starou sukovici a vydat se jižně s pro jiné nepochopitelným transparentem „STOP TEMELIN!“ Článek zde

Limbach. Do včerejška pro „Čehůny“ neznámý pojem. Slováci ale vesničku u Bratislavy dobře znají. A teď i Češi, Maďaři, Rakušané… Před příchodem slovenských mafiánů, exodujících z nedaleké metropole na Dunaji do ticha hor, býval Limbach vskutku romantickou vískou. Dovedla vás sem slepá ulice mezi Modrou a Pezinkem, nenápadnou okreskou lemovanou vinohrady a malebnými políčky. Dřela tu na nich svého času i má adoptivní „stará mama“- matka mého náhradního otce (po kterém jsem v šesti letech, nic netuše, získal své nynější příjmení). Tu a tam jsem dřív přiložil motyku k dílu i já. A pohříchu za to pak v chladivých pivniciach s kamošmi Limbašský Sylván popíjal.
Romantika, klid, bezpečí, vinohrady i záhumenky však dávno vzali za své. Objevena polistopadovými oligarchy a slovenskými bossi, změnila se malebná dědinka mezi horami v luxusní ghetto. Z vinohradů se staly honosné parcely a z místních přátelských vinařů zapšklí bezzemci se stárnoucími Mercedesy v garážích. Noví obyvatelé, mezi které patří i sám pan president SR Ivan Gašparovič, si jich ze svých nesrovnatelně honosnějších pancéřovaných modelů nevšímají.
Včera večer sem ale přijel někdo, kdo měl jen sotva zájem na tom být nápadný. Přijel tiše. Měl tady práci. Zakázku. Bývalého předsedu Federálního ústavního soudu, Ernesta Valka, popravil v jeho limbašském sídle jediným výstřelem. Prááásk! Přímo do srdce! Čistá robota.

Nejezdil jsem k ujovi Šteberlovi poslední dobou nijak rád. Cítil jsem ve vzduchu všudypřítomný smrad špinavých peněz a podivné napětí. Skřivani nad poli zmlkli, zahrady, kam jsme za vlahých večerů dírou v plotě chodívali na jabka, ukryty za zdmi a ostnatými dráty. Všude jen oči kamer a letky alarmů. Nevím, jak se po včerejší vraždě bude žít starousedlíkům na místě, kde vyměnili svůj klid a bezpečí za stárnoucí plečky. Inu, jsou věci, které si za peníze nekoupíš….

PS: V této souvislosti mi ještě více dochází význam hesla, se kterým se můj vzácný přítel, senátor Jaromír Štětina, snažil předloni vstoupit do Evropského parlamentu. Ono „Bezpečí pro naše domovy“ tehdy voliče příliš neoslovilo. Post senátora v Praze 10 však v letošních volbách přesvědčivě obhájil. A to je moc dobře! Jak jej totiž znám, udělá pro naplnění svého euro-hesla, co bude v jeho silách.

S úlevou zde píši tyto řádky, zatímco pan senátor spolu s Pavlem Bobkem, Janem Vodňanským, Ondrou Vetchým, Jirkou Čunkem, Laďou Hučínem a dalšími přáteli v senátním salonku vesele slaví naše společné vítězství. Byl jsem taky mezi pozvanými. Zůstal jsem dnes ale výjimečně doma. …užívám si na Valašsku ticha a bezpečí :-) Díky Mirku!

Před chvílí jsem se vrátil z Vlašského Meziříčí, kde jsme se rozloučili s našim kamarádem, scénáristou Jiřím Křižanem. Zemřel nečekaně minulou středu 13.10. 2010.
Zpráva o jeho smrti mne dostihla ve čtvrtek ráno při snídani v senátu. Oznámil nám ji smutným hlasem Jaromír Štětina, kterého jsme tam spolu s Vladimírem Hučínem přijeli podpořit v jeho dnes vítězně završeném boji o další volební období, a my na pár vteřin oněměli. Po chvíli ze mne vypadlo jen: „Tak snad se dnes narodil aspoň jeden dobrý člověk“. Myslel jsem při tom na celou tu černou bilanci letošního roku. Svým odchodem ji zahájil Ruda Martin, manžel Zdeňky Mašínové. Následoval Milan Paumer, pak „babča“ Hučínová a teď Jura. Tolik lidí navždy zmizí, jako když sfoukneš pěnu z piva. Snad se kosmické váhy pokusí tuto ztrátu vykompenzovat. Práce na nápravě starých i nových křivd, které nám soudruzi při sametové revoluci pronesli na hřbetech svých mouřenínů do dnešních dnů, je stále dost.
A největší z oněch mouřenínů strávil dnešní odpoledne spolu s námi. Měl popelavě šedou pleť a strhaný výraz uštvaného starce. Když se naše pohledy v kostele setkaly, úplně jsem se té změny lekl. Kdy jsme se naposled viděli? Před rokem? Hodně velká změna. Znova jsem si uvědomil, jakou tíhu svému svědomí naložil výměnou za miliardové majetky a falešnou celoplanetární slávu. V zármutku nad odchodem kamaráda mu jistě došlo, že není tak daleko chvíle, kdy svou vinu za infantilní srdíčka a moralistické pózy neschová.
Vypnu počítač a zamyslím se pro změnu nad svými hříchy. Nad těmi starými i nad tím, který tu právě páchám svými soudy nad jinými. Říct jsem to ale musel. Tím spíše ve chvíli, kdy se mne po letech zmocňuje pocit, jako bych tomu, co zbylo z Václava Havla, odpustil. Tak snad mi to do rána vydrží. Jura Křižan by si to jistě moc přál.

Tu a tam se v tom politicko-podnikatelsko-zločineckém marasmu naší v bolestech se rodící demokracie najde zpráva, která potěší. Jako třeba tato: Dva vykutálení politici z jedné malé radnice na Brněnsku si otevřeně říkali o mnohamilionové úplatky… Lapli je i s milionem a dostali po sedmi letech natvrdo (celý článek zde). No není to bomba?! Není. Na to, že jsme v hodnocení korupce někde mezi Bulharskem (které je na tom údajně lépe!) a jakousi africkou parcelou, docela chudý výsledek.

U nás ve Zlíně je jednoznačně nejznámějším korupčníkem první náměstek primátorky, Martin Janečka- přezdívaný též desátek. Kdypak se ve zprávách dočtu, že tento úspěšný sociálně-demokratický miliardář byl odsouzen za zločiny, jež na radnici beztrestně páchá už od devadesátých let? Nevím. Pro jistotu si ale tu a tam přečtu noviny. On se prý na každé prase řezník najde. A to Janečkovo už má zatraceně přes jateční váhu!

I.náměstek zlínské primátorky – Martin „Desátek“ Janečka

Tak jsem se právě dočetl, že seriózní vědeckých tým z USA přišel na něco, co já říkám už odnepaměti- Abstinencí do hrobu! Článek najdete zde.
Abstinenti bývají totiž povětšinou lidé i jinak zablokovaní, což je od bezprostředních veselých letor rozumných konzumentů na hony vzdáleno a s dlouhověkostí se naprosto neslučuje. Stále tedy platí- veselá mysl, půl zdraví!
A kdyby nebyla Amerika tak konzervativní, mohla mít výsledky ještě mnohem přesvědčivější! Páni vědci z Texasu by tak po dvaceti letech od převodu financí určených k výzkumu na můj běžný (čti „prázdný“) účet našli v srdci Evropy partu vymikající se všem dosud známým úkazům a známkám stárnutí, soustředěnou kolem umaštěného grilu s krkovičkou, posedávající vesele na prázdných bečkách postavených v chaotickom kruhu kolem té právě naražené…
Ale co, nakonec ať si dál bádají po své línii a klidně si utrácí z kovbojů vyždímané miliony. Ta parta tady skutečně je, akorát si na svůj zdravý životní styl musí dobývat prostředky v potu tváře sama, přesně jak to stojí v té knížce co mám na nočním stolku, což je určo dobře a tak je to správně a tak to má byt.
Proto přátelé provolávám své: Na zdraví! … a všechny vás zvu v příští sobotu, 11. žáří, do otrokovického Sport-centra, kde pro něj zase uděláme co bude v našich silách!

PS: Rezervace prosím ohlaste co nejdříve zde.

PS II.: Zvažovaná narozeninová párty, o kreté tu původně byla zmínka, se ve Sport-centru uskuteční o měsíc později.

Tak jsem vám dnes zažil něco, co asi nikdy nezažijete, nejste- li náhodou písničkář a neobjevíte- li se takhle koncem léta na Festivalových ozvěnách v Kroměříži. Bylo to skutečně kouzelné odpoledne.
Po dvou dnech nepřetržitých studených lijáků se pojednou nebe nad městem rozzářilo, jako by oponou z těžkých mraků trhnul sám…. Bláznivá myšlenka.
Příjemné paprsky v mžiku zalili letně- podzimní nostalgií prokřehlé duše ulic, lidí a starobylých nádvoří. V samotné Lucerně by mi nebylo lépe!… cítil jsem jasně, když jsem se s kytarou vyhoupl na pódium, připraven vzdát holt svému předchůdci a vzoru z nejmilejších. Občasný návštěvník v jeho městě. A on tam byl!
Při slovech písně „Mori turi te salutant“ se s bodrým úsměvem v jinak utrápené tváři maně protáhl podloubím bez dechu naslouchajícího náměstí, aby mi s posledním tónem svého nesmrtelného songu opět tiše zmizel, kráčejíc po staré dlažbě vedoucí do tajemné podzámky.
„Viděli jste ho!?“ hlesnul jsem tiše do zjihlého publika, tápajícího zrakem v místech, kde na dlouho ulpěl můj pohled. Viděli?

Zavřel jsem kytaru do futrálu a zahleděn do nikam, přemýšlel nad něčím, co lidskou mysl obloukem míjí a přesahá. Právě jsem zažil něco, co asi nikdy nezažijete, nejste- li náhodou písničkář a neobjevíte- li se takhle koncem léta na Festivalových ozvěnách v Kroměříži.

Když jsem se později loučil s usínajícím městem, naposled jsem se otočil a s pokorou v hlase zašeptal: „Děkuji, děkuji za všechno…

Celou fotoreportáž z našeho společného odpoledne (objektivem mého přítele, fotografa Jirky Macha) najdete zde. Onu zmíněnou postavu se ani jemu, byť z duší umělce, na žádném z následujících záběrů, zachytit nepodařilo…

A tak jsem v neděli, při svém vystoupení na utěšeně plném zlínském náměstí, vzpomněl památku Milana Paumera. Přicházeli pak zam nou mnozí v potřebě vyjádřit se k tomu, co slyšeli. Jedni jen tak podat ruku a chlapsky mě plácnout po rameni, či prohodit pár slov… a ti další. Jeden z nich mi pak řekl: „Zpíváš moc pěkně, ale s těma Mašínama jsi synku vedle. Podřezat bezbranného člověka, to není hrdinství. Šak se z toho bude Paumer zpovídat u Pána Boha“.

Zbystřil jsem při zmínce o posledním soudu a vzal asi sedmdesátiletého muže stranou. „Otče“ řekl jsem mu tiše, drže ho pevně za podanou pravici “ a jak myslíte, že bude Pán soudit nás, kteří jsme mlčeli?“ Díval se na mě upřeně a oči mu náhle zmatněly. „To nevím, synku, to opravdu nevím…“