Není dne, aby mi prostřednictvím mailu, netu, mobilu či jinou z trhlin mého v informacích tonoucího soukromí, nepřišla nějaká ta výzva k revoluci. Pouhým výčtem těchto výkřiků za poslední měsíc či týden bych vás zaručeně uspal lépe než známá vypravěčka pohádek Tisíce a jedné noci. K malé ukázce, jak blízko je nějaký zatraceně velký průser, použiji tedy jen výzvy a odkazy, které mi přišly na jednu z mých mailových adres během posledních 24 hodin. Dnešní den byl celkem klidný. Za zmínku stojí všeho všudy tři. Vezmu to popořádku a budu stručný… jako životopis bývalého komunisty.

1. Hackeři, šikující se proti nadnárodním společnostem, mě vyzývají k boji v rámci nastávající globální kybernetické války!

Pokud chtějí ogaři z virtuálního světového společenství Anonimous, abych s nimi na vyzvání ve správnou chvíli vyrazil položit sítě Facebooku, budou mi asi muset nejdříve poradit, jak se dostat na tom zpropadeném portálu na svůj vlastní profil, ke ktrému jsem ztratil heslo (pakliže jsem ho kdy měl, poněvadž si vůbec nevzpomínám, že bych se tam byl osobně kdy vystavil).
Takže do tohoto asi nejdu. Pro tuto válku mám prostě „modrou knížku“ (nemyslím tu, kterou mají doma ambiciózní klausovi pohrobci, nýbrž tu, kterou mám od r. 1989 v šuplíku já, coby ideologický dezertér, jenž po cca sto dnech povinného výcviku na post kulometčíka, ze sedmi set třiceti plánovaných, navždy vylit z řad Československé lidové armády byl).

2. Internetová TV „Mozaika“ mě nabádá k položení bank pomocí bojkotu a nezbytné střídmosti.

Pohledná, roztomile neobratná redaktorka z TV „Mozaika“, mě v reportáži obsahující analýzu světové ekonomické krize, se kterou nelze nesouhlasit, vyzvala, abych si nepůjčoval u bank, které tak získávají do otroctví už nikoli pouze své klienty z řad jednotlivců zatouživších po vlastní střeše nad hlavou či podobně, ale za virtuální (čti neexistující) peníze i celé státy.
Zde musím poněkud neskromně konstatovat, že ona střídmost pro mne není nic objevného. S myšlenkou neutratit víc peněz než mám klopýtám světem od chvíle, kdy jsem od babičky dostal své první kapesné. Od nikoho, natožpak od banky, bych si nic nepůjčil. To ovšem v dnešní době neznamená, že to za mne, bez mého vědomí, neudělá nějaký můj mnou nevolený politický zástupce. A tak jsme s rodinou (včetně našeho ještě nenarozeného druhého dítěte) de-facto zadluženi několika statisíci, ostatně tak jako všichni okolo a čeká nás (tedy především ty dosud nenarozené nevoliče) nehezká budoucnost nevolníků, ocitnuvších se bez vlastního přičinění v dluhové pasti a neodvratné exekuci.

No a na závěr je tady socioložka Jiřina Šiklová. Ta mě ve svém dnešním provoláníNěkolik vět… sice zdánlivě k ničemu nenabádá (nepočítám- li žádost o přeposlání textu dál), zato mě chce ale zjevně ještě více nasrat…
Copak nevíme, kdo a jak nás ovládá, ničí a ožebračuje?! A nebyl to právě onen pravdo-láskový projekt s předstíraně rozpačitým ksichtem Václava Havla, který nás, nenapravitelné důveřivce, odevzdal do rukou špinavého soudružského kapitalismu pánů z Prognosťáku?! K čemu je tedy dobré rozesílání podobných litánií bez náznaku řešení a pojmenování skutečných viníků?

S obavou (a jak vidno nikoli sám) sleduji šílený vývoj lidstva a celé planety země. A kladu si otázku, na kterou mi nikdo z výše uvedených, ba ani stovek neuvedených, nenabízí odpověď. Co se stane, pokud se najednou všichni nezměníme (což lze dost těžko očekávat) a neuchopíme věci do svých rukou? Udělají to za nás v neodvratně se blížících nepokojích se supí vytrvalostí vyčkávající komunisti? Nebo snad jejich den odedne sílící, programově shodní neonacisti? Existuje vůbec rálná šance vyhnout se po zhroucení eurovizí a světových trhů nástupu další vlny násilí, válek a nesvobody? Chcete znát můj názor? Nechtějte.

PS:
Štěstím v neštěstí je pro mne na této neviditelné frontě kupříkladu autolapáliehorkého kandidáta na post prezidenta ČR, blogera Tomia Okamury. Ten svou nehorázně perverzní myšlenkou, delegovat za sebe do volebního klání o hradexporadce masového vraha Che Guevary, Waltra Komárka, nasadil korunu všemu co kdy napsal, řekl i neřekl…

Omlouvám se všem neúnavným návštěvníkům svého systematicky zanedbávaného webu a zároveň upozorňuji všechny optimisty, že ani následující řádky nepřinesou nic nového, natožpak objevného. Takový je už holt osud těch nás, kterým po vyřčení svých neohebných názorů nezbývá, než na ně do omrzení odkazovat.

S Václavem Havlem jsem se setkal hned několikrát. Naposledy před rokem, na pohřbu našeho společného kamaráda, úžasného člověka, scénáristy Jirky Křižana. Tehdy jsem si byl jist, že to je skutečně naposled. Toto setkání, ale především loučení, kdy jsme spolu strávili v kostele a následně při smutečním rautu prakticky celé odpoledne, jsem vám zde nakonec už popsal.

Rok po svém poradci, Jiřím Křižanovi, zemřel i Václav Havel. Člověk, jehož zdravotní stav se, co si budeme nalhávat, dlouhodobě neslučoval se životem. Tedy alespoň u většiny běžné populace by tomu tak zcela jistě bylo. Jeden proto nevěří svým očím, když vidí teatrálně šokované jedince zaskočené pádem tohoto neuvěřitelného provazochodce mezi bytím a nebytím. Svou smrtí však paradoxně jakoby ožil. Světová média označují nejznámějšího levicového intelektuála za vůdce protikomunistické opozice, s níž totalitu ve východní Evropě svrhl. Domácí pak s nimi nikterak nepolemizují. Fakt, že v Polsku měli v době našeho sametového divadla už dávno po revoluci a východní Němci rozebráno pěkný kus Berlínské zdi, společně skromně opomíjejí…
Ano, odešel symbol pádu totality, nakolik si však svou pozici zasloužil a do jaké míry mu byla komunisty „přidělena“, to bude těžkým oříškem i pro historiky. Osobně zastávám mezi informovanými lidmi velmi rozšířený a pevně podložený názor, že Havlův profil komunistickým reformátorům prostě vyhovoval, proto si ho náležitě hýčkali a následně za úplatu (miliardové majetky po kolaborantském strýci a celoplanetární slávu) použili jako tvář oněch změn. Zatímco obklopen desítkami lidí s podezřelou minulostí sbíral po světě ceny a čestné tituly, běžela zde v režii kádrů z prognosťáku na plné obrátky zlodějna tisíciletí. Při transformaci vyjedeného socialistického molochu v rudý kapitalismus, rozkradli, na co šáhli. A Havel dělal, co mu řekli. Jediným podpisem zákona např. zajistil doživotní pozice většině komunistických soudců, čímž nadobro ochromil zpolitizovanou justici, přehlížel cílenou infiltraci státní správy největšími zmetky minulého režimu (kdy sám jednoho z nich udělal dokonce premiérem). Nemalým důkazem úspěchu této gigantické blamáže je pro mne i šílenství, rozpoutané po jeho smrti. Společnost se tak přes noc rozdělila na zarmoucené pozůstalé a nechutné, opovržení hodné cyniky. A tak jsem se ocitnul v pytli se čtveřicí komunistických poslanců a zbytkem ignorantů, odmítajících neformální kanonizaci jeho osoby na základě nafouknutých zásluh.
Ale co. Popravdě- je mi tam pořád líp, než ve frontě za od neděle vyměněným Václavem Klausem, truchlícím nad rakví rivala, jímž celý život otevřeně hluboce opovrhoval.

Inu, ať se to komu líbí či nikoli, svět nebude nikdy ani o maličko lepší než charaktery jednotlivců tvořících spolky, státy, unie a celou tu naši zmatenou planetu. S Havlem či bez Havla.

PS:

Přes všechny zásadní výhrady vůči V. Havlovi bych mu zde rád poděkoval za jeho otevřenou kritiku porušování lidských práv, především v Rusku, Číně a dalších komunistických rezervacích, jakož i za příklon k politice USA a řadu dalších kroků a přeji mu hodně štěstí při předstoupení před Boží soud. Jinými slovy, Václave, odpouštím, byť nepředstírám….

… tak nám zatkli šéfa pražských strážníků Kotrouše! Co na to říct… snad jen, že kdyby to byli udělali už ve chvíli, kdy proti mně, veden snahou ochránil mafiána Grosse, organizoval za peníze Pražanů nezákonné policejní manévry, nemusel je okrádat a tahat za nos dalších sedm let. Gross ani on.

Když si vzpomenu, jak mi na řádně ohlášenou demonstraci poslal stovku strážníků se psi a parádní technikou, pak na těch pět let soudů, kdy mě všechny instance donekonečna odsuzovali jako zločince až do chvíle, kdy mi dal Ústavní soudzapravdu a celé to natvrdo nazval šikanou…

Ale nakonec, vše už bylo jednou napsáno a tak si smutný příběh o tom, jak kdysi Kotrouš velel Praze, přečtěte zde. A na to, jak takový útok na naše ústavní práva vypadá, se můžete podívat někde kolem sto čtyřicáté vteřiny mého videoklipu Infekce doby, kde jsem použil několik záběrů z akce, kdy mi na václaváku Kotroušovi strážníci likvidují aparaturu a odnášejí reprobedny do připraveného antona, atakováni stovkami rozzuřených Pražanů.

Václav Klaus mě nikdy nezklamal. Je konzistentní, čitelný… a naprosto bezcharakterní. A protože jsem od něj nikdy nic dobrého nečekal, nijak mě nepřekvapilo ani jeho poslední hnisuplné dílko, které dnes s patřičným patosempředstavil přítomným novinářům.

Nevím, kdo z lidí utratí své poctivě vydělané peníze za knihu z pera celosvětově proslulého zlodějíčka Klause, už dnes je však jisté, že budevelkou ozdobou rudé knihovny v Kremlu (i s autorovým nepřehlédnutelným věnováním mezi řádky). Ano, chorobně samolibý účetní umí být vděčný. A taky má proč! Stačí si vzpomenout na nedávnou výpomoc, kdy Klausův nejvyšší řídící důstojník, KGB-ák Putin, přispěchalprostřednictvím ruského velvyslance s medailí- jakoby mimoděk právě v předvečer prezidentské volby. A komunisti pochopili. Byla to právě jejich přízeň, která ho na přímý pokyn Moskvy opakovaně vynesla na místo nejvyššího gubernátora sověty oblíbené bašty, České republiky.

Položme si záverem jednu neodbytnou otázku (a následnou podotázku): Proč nás přítel všech supertunelářů a otec zakladatel dnešního morálního marasmu, Václav Klaus, tak histericky varuje před EU? A kam by nás ten osvícený poskok Moskvy rád zavedl?

Důležité upozornění: autor není voličem ČSSD.

Laďa Hučín mě dnes maličko zaskočil. Volají mu prý lidi, že v posledním Reflexu (č.45) spisovatel Michal Viewegh při představování své knyhy o naší politické mafii v závěru rozhovoru prohlásil: „…podobných materiálů mám na celou sérii, nechci se ale stát Hučínem české literatury„. No a Vladimír se na mne obrátil s dotazem, co jako myslím, že tím Viewegh myslí? No co já vím? :-) Zeptám se ho, ale osobně v tom vidím jasný vzkaz- více odvahy odemne nečekejte.

I tak jsi jí, Michale, v rozhovoru s nadpisem „Horší president než Klaus už na hradě nebude“, ukázal řádově víc, než většina tvých kolegů… Článek čtěte zde Knihu si určitě přečtu.

Je tomu už dva měsíce, co jsem se cestou z Brna zastavil v olomouckém bytě paní Zdeňky Mašínové. Bylo to jen něco málo dnů po jejím návratu z USA, kde se navždy rozloučila se svým bratrem Ctiradem Mašínem. O vyznamenání, které mu udělil Alexandr Vondra, jsem tady už psal. Byl to zvláštní pocit, držet ho pár dní na to v dlani, společně s jeho sestrou, paní Zdeňkou. Neznám slova, kterými bych vylíčil, co pro mne přátelství s rodinou generála Josefa Mašína znamená.

Být kamarádem a oficiálním asistentem Vladimíra Hučína, můžete počítat skutečně s ledasčím. Třeba i s tím, že vám takhle těsně před půlnocí zazvoní telefon a v něm se ozve: „Pane Horváthe, musím urychleně mluvit s panem Hučínem. Je to otázka života a smrti!“ Podobně naléhavé telefonáty pro mne ve zmíněné pozici nejsou ničím novým, na tomto včerejším však bylo něco zvláštní. Na mou otázku, kdo že to volá, odpověděl onen strojově energický hlas na druhé straně: „Doktor Jaroslav Barták.“

Ano, ten Barták, jehož obvinění z týrání svých lehkých asistentek plní poslední dny titulní stránky novin, prosí asistenta Horvátha o pomoc. „Jde o spiknutí struktur StB, které mi usilují o život“ dodává jedním dechem. „Víte, pane Bartáku, takhle to u nás nechodí.“ odpověděl jsem mu klidně a slíbil, že i přes pozdní hodinu zkusím s Vladimírem věc telefonicky projednat. Přidal ještě dvě, tři jména lidí, kteří údajně stojí o jeho likvidaci s tím, že za deset minut z nemocnice na Bulovce, kam se ukryl před vazbou aby získal čas, zavolá.

Vladimír se mé informaci velice podivil. Znal toho chlapa holedbajícího se známostmi, za které bychom se my styděli, také pouze ze zpráv. „Zbyňo, dělej, jak uznáš za vhodné, ale asi by nebylo dobré, aby nás jakkoli spojovali právě s tímto člověkem. Může to být nějaká provokace, znáš ty zmetky, co umí…“ „Znám.“ odpověděl jsem a popřál mu dobrou noc. Přesto mi to ale nedalo a namísto abych vypnul mobil a šel taky na kutě, zavolal jsem našemu právníkovi a kamarádovi, Standovi Devátému. Taky ještě nespal. Náš rozhovor o Jaroslavu Bartákovi trval jen několik vteřin. Jeho obsah si s dovolením ponechám pro sebe. Jedno je však jasné- tento člověk s naší pomocí počítat rozhodně nemůže. Standa ho znal.

O dvaadvacet let později než by svět očekával přichází první nesmělé pocty největším hrdinům protikomunistického odboje. Jak jinak než ve chvíli, kdy leží dotyčný na pohřebním katafalku. Holt, takhle už to u nás chodí.
Vražedné mašinerii poprav, mučením vynucených přiznání a perzekuce elit národa se postavili dvacetiletí kluci. Ne náhodou to byli právě Ctirad a Josef Mašínovi. Požádal je o to ve svém dopise na rozloučenou jejich otec, generál Josef Mašín, bojovník popravený německými nacionálními socialisty v době, kdy tito spolu se spřáteleným Sovětským svazem socialistických republik vesele vyvražďovali Evropu. A opět přichází boj o vědomí národa. Články využívající demagogicky pokroucených faktů z StB-áky dozorovaného seriálu o majoru Zemanovi beztrestně plevelí servry. Co na to říct? Jsem šťasten, že v době soudružského kapitalismu znám osobně Josefa Mašína. Jsem hrdý na to, že jsem s jejich druhem, Milanem Paumerem, směl zasvětit poslední léta jeho života osvětové činnosti na středních a vysokých školách, i že po jeho odchodu pokračuji v této práci se sestrou bratrů Mašínů, paní Zdeňkou Mašínovou.
Brzy se zde objeví videa z naší loňské mise. Dychtiví studenti předávající obrovské kytice paní Mašínové, ani dojatí pedagogové objímající tu drobnou, statečnou ženu jistě nezapadnou do vlny lží, pomluv a překrucování dějin.

Před osmi lety se narodil můj jediný syn, Matyáš Horváth. Před několika hodinami zemřel nejodvážnější bojovník za jeho svobodu, Ctirad Mašín. Se zaťatými pěstmi sedím v křesle před monitorem svého počítače a sleduji zcestné komentáře tupců, kteří naprosto nepochopili o co dvacetiletým Mašínům, Paumerovi, Janatovi, Švédovi a dalším členům jejich legendární skupiny šlo. Národ, který si neumí vážit hrdinů, nezaslouží ve svém čele nic než partu připosraných chmatáků a darmožroutů…

Nemohu si pomoci, ale musím tu poděkovat všem návštěvníkům luhačovického Golfu, kteří vytváří úžasnou atmosféru na desítkách mých vystoupení v této sympatické hospůdce. Když mne loni kluci Borákovi (majitelé) nabídli vykrytí všech volných termínů, nebyl jsem si jist, zda takovou ferkvenci vzájemně vydržíme. Pohoda, kterou je toto místo nabito a lázeňský rytmus střídání hostů jsou však úžasnou esencí k neskutečné jinosti každého večera, který zde společně strávíme. Pokaždé, tak jako naposled včera, se z těchto akcí vracím příjemně unaven se skvělým pocitem, že jsem opět bohatší o další příznivce a kamarády. Děkuji…

PS: Zdravím vás, Kristýnko a Andreji, už se k vám do Mladé Boleslavy moc těším! :-)