Aniž by tomu kalendářně bylo tak, léto je opět tady a s ním i úžasná šňůra koncertů, večírků a pařeb. Uplynulý víkend byl v tomto směru naprosto ukázkový. V pátek po poledni jsem naložil aparaturu, spacák a kytaru a vyrazil na soukromou párty do Pardubic. V sobotu jsem to vzal cestou na večerní luhačovické vystoupení přes Chřiby, kde jsem stihnul oslavu kulatinek kamarádky Lucky, abych pak lehce po půlnoci dorazil z Luhánek na Sirákov u Vizovic, kde jsem spolu s přáteli přivítal nedělní ráno v rámci „zádušní grilovačky“ za našeho nedávno zesnulého kamaráda Horsta.

Dnes to celé vstřebávám na zahradě- s kávou s rumem a s note bookem na klíně a už se moc těším na zítřejší koncert pro slavičínský gympl, stejně jako na dalších třicet vystoupení, která mě čekají do konce června a pak příjdou prázdniny a ….teprve to začne! :-) A doufám, že u toho nebudete chybět! Ziggy

…. mohla dnes zvolat posluhovačka v některé z pavlačových čtvrtí předměstí Islámábádu. A podobnost s Haškovým dílem by zde byla jistě více než náhodná.

Ne, že by dlouho očekávaná poprava živého symbolu terorismu měla snad rozpoutat další světovou válku. Poslední světová válka byla rozpoutána bezprostředně po skončení druhé. A byť v ní netekou potoky krve, je stejně nelítostná jako dvě předešlé. Od roku 1945 nepřetržitě zuří boj mezi ideovými příznivci a odpůrci demotratického uspořádání světa. Největší (a patrně jedinou) překážkou všech diktátorských zrůd naší planety jsou Spojené státy americké. To je fakt i přes všechny výhrady, které k nim lze mít. Ať už jsme pro či proti američtí, musíme si přiznat, že jediné co Stalinům, Sadámům, Usámům, Putinům a jiným milovníkům totality stojí v cestě k ovládnutí světa, je právě tato velmoc. A není tedy zanícenějších diskusí než těch, které se čas od času napl rozhoří kolem amerického způsobu obrany křesťanských hodnot a demokracie vůbec. Zatímco jedni drží Američanům pěsti, šťastni, že výdobytky kapitalismu jim se zbraní v ruce pohodlně ubrání někdo jiný, další se předhání v jejich zatracování. A kdo vítězí? To snadno zjistíte pouhým náhledem do stok komentářů. V nekrvavé válce o vědomí občana zde na plné čáře vítězí zápecníky glorifikovaný názor o ropychtivých vrazích z Wall Streetu. A ačkoli naštěstí nejde o příliš reprezentativní lidský vzorek, přesto je to důvod k jistému znepokojení.

Pouze primitiv by se totiž mohl naivně domnívat, že poměr těchto nálad ve společnosti nemá na nic vliv. Omyl! Pohledem na svět křivou optikou antiamerikanismu dokořán otevíráme dveře umně převlečeným názorům a vazbám na nebezpečné parchanty z východu. Kremelští vyčuránci, kteří se mohou se svými ubohými výsledky vládnutí se západem jen sotva konfrontovat, se tak naší tupostí nejen dobře baví, ale navíc své soudruhy otevřeně obhajující teror nedávné totality vesele instalují do významných pozic napříč státní správou. A výsledek? Ten vidíme všude kolem. Komunističtí bachaři sedí v parlamentu, báťuška Klaus na hradě, Mašíni za Atlantikem… A jeden se přitom nestačí divit, co je to v té politice za bordel a kde se nám tu ti mafiáni pořád berou.
Inu, sedat na levné vějičky holt vždycky něco stojí.

PS: A soudruzi už se nám rozkejhali na plné pecky! Bohužel nikoli za zdmi pankrácké věznice či Bohnic, kam mnozí z nich patří, ale přímo z hradu. Páni, to je síla ten hovado Hájek! Lepší tečku za svými úvahami si však nedoved představit. Bláboly nejvyšších „reprezentantů“ Kremlu- navlečených do politických dresů představitelů naší demokratické republiky- čtěte zde

FOTO: Kdo je politik a kdo přelud? Aneb- najdi dva rozdíly… :-)

Je to už neuvěřitelných třicet dva let, co jsem na hrázi radějovské přehrady nebyl sto spustit oči z osmahlých chlápků s kytarama zpívajících srdcervoucí melodie cikánských písniček. S kamarády z nedalekých Sudoměřic, kde jsem vyrůstal pod slábnoucím dohledem svých milovaných prarodičů, jsme sem v parném létě zajížděli na kolech svlažit svá nepřetržitými boji, pády a karamboly dotlučená chlapecká těla. Jedna z melodií se mi pak vracela po dlouhá léta. Zas a zas…

Od šesti do šestnácti let jsem hrál na housle. Od toho večera však má duše patřila pouze akordům otlučených starých kytar. Nezapomněl jsem tu melodii a ve třinácti pak k refrénu doprovodil z podvědomí na svět i tři její sloky. A má první kytara, vyhandlovaná tehdy se spolužákem Petrem Zajíčkem za litr dědovi samohonky, už byla u toho. Stejně jako ve chvílích, kdy jsem svým láskám, drcen jejich patrně nepředstíraným nezájmem, skládal své první milostné písničky jako Beidží , či rebelské songy jako byli Zvrhlíci, za které jsem byl nezřídka předváděn na pódia, z nichž se člověk vracel s pískotem v uších a s nezbytnou pěticí prstů obtisklých na tváři. Dvě zmíněné písničky jste tu už asi našli.Třetí- cikánskou-, kterou jsem napsal :-) v den svých třináctých narozenin, vám tady po dlouhém váhání předkládám až dnes. Jedná se o demo verzi narychlo natočenou výhradně pro houslistku Jitku Šuranskou, která ji na mém dlouho připravovaném CD doprovodí svými úžasnými houslemi. Tož hezký poslech. A ne, že to proboha zase někam vyvěsíte! :-) Ziggy Song Mamo moj najdete zde

Tu a tam mě na mé domovské stránce přes kterou přelétám k mailům něco zaujme. V záplavě jalových zpráv doprovázených latrínou diskusních fór občas problikne něco, co pohladí po duši. Takto dobře mi dnes před spaním udělal článek o mé milované zřícenině hradu Lukov, kterou mám volnou chůzí cca půl hodinky od branky. Přečtěte si pár řádek, za kterými stojí léta tvrdé dřiny mých kamarádů, neúnavně vyprošťujících tento úžasnou energií nabitý kus historie z divokých hvozdů a z nelítostného chřtánu času. Osmadvacátého srpna vás pak všechny zvu na srdeční záležitost, jakou je pro mne mé každoroční vystoupení na hradním hudebním festiválku „Lukovské kokrhání“. Článek čtěte zde.

Přátelé, kamarádi,

… mimo jiné se nám takhle z jara narodilo sedm štěňat. Bára, jinak vzorná matka, po šesti týdnech kojení vycucaná jako hašlerka, se už pár dní svěřepě odmítá k bezohledným savcům obdařeným špičatými zoubky byť jen přiblížit. Z roztomilých kuliček stali se rázem zlobiví psí medvídci, kteří se, hnáni pudem, zformovali v nebezpečnou smečku. Ta z vás v mžiku stáhne tepláky a nezastaví se skutečně před ničím… Ovčáčci, jak jsme jim dříve říkali, zpočátku zabrali jen určený díl zahrady a z bezpečí své zateplené boudy podnikali postupně stále smělejší výpravy. Nedávno ale společným úsilím nevratně rozbourali improvizované barikády z lepenkových dílců a od té doby není před dům s vyhládlou smečkou radno vycházeti. Krmit takto rozvášněnou kohortu je pak možno toliko z balkonu. Když se ale nasytí, ryk ustane a na zdecimovaném trávníku se jako mávnutím kouzelného proutku opět rozloží roztomilá malá vlčata, která vám za soustředěného šmejdění svých drsných jažýčků mezi tkaničkami usínají s hlavičkou na botě.

Moudře, přemoudře obdařila matka příroda tyto bezbranné raubíře andělskými čumáčky, jež ani v sebevětším vzteku nad zničenou zahradou nelze nakopnout, či jinak důrazně pokárat. A aniž bychom si mohli stěžovat, že jsme si těch dvou společných měsíců navzájem neužili, přichází pomalu ona smutná chvíle našeho loučení. Dnes si jedno medvíďátko, umně předstírající, že někde v jemné srsti mezi lopatkami nahmátneš ukrytá bílá křidélka, odvezli první zájemci až někam do Lipníka nad Bečvou. Zítra dopoledne čekáme další návštěvu, tentokrát z nedaleké vesnice. A hned následující úterý nás opustí (doufejme, že navždy…) již třetí, před pár dny zamluvený pejsek, pojmenovaný na místě svými budoucími páníčky- Brit. Z bídou nám tedy zbydou dva poslední pejsáčci a do páru k nim dvě vlčí slečny. Pohlédněte do jejich bezelstných očiček a pokud si kladně odpovíte na otázku v nadpisu, neváhejte využít kontaktu z fotografie a během hodin se další z oddaných šelmiček stane vašim dlouholetým přítelem, který Vás nevymění za nic na světě- tedy pokud zrovna nepůjde o plnou misku piškotů s mlíčkem a tvarohem…

S cyklem „Vězni svědomí“ jsem spolu s přáteli z řad Konfederace politických vězňů č. 51, jež je zároveň i garantem projektu, objel celou republiku už párkrát dokola. Přesto, že by si totalitní politické angažmá komunistické moci v naší zemi už nikdo soudný nepřál, je nutné si je připomínat. A nejde zde rozhodně pouze o minulost! Omezovat přetrvávající destruktivní vliv komunistů na současné společenské dění je přirozenností každého normálního člověka. Opětovná orientace na Rusko pomocí podněcování protiamerických nálad, zneužívání zpolitizovaných odborů a řada dalších rafinovaných útoků na naši křehkou demokracii by nám v budoucnu skutečně nic dobrého nepřinesla. Pevně věřím, že naše besedy pomáhají nastupující generaci toto nebezpečí rozeznat. Nakonec- posuďte sami. Pohled na naši nedávnou návštěvu zlínského gymnázia očima studenta 4.D čtěte zde.

Tak jsem se tento víkend ocitl ve Vraním lomu u Koryčan, romantickém to místečku pod zříceninou hradu Cimburk. Jedna z part mých trempfolkových kamarádů /ek/, ve které se poslední léta cítím být čím dál víc regulérním členem, se zde rozhodla přivítat jaro.

A vyšlo nám to přenádherně! I když pravda- jen o fous. Začátkem týdne byla totiž na teploměru silně minusová čísla a chumelilo jak o Božím hodu. Náš páteční večer byl však jako vystřižený z reklamy na Petřín.
Najít toto místo aniž byste byli místní není vůbec jednoduché. Nepřipravím vás o romantické bloudění na trase Koryčany-Stupava-Koryčany (… a zpět) a přesný plán si proto vezmu sebou do postele, jediné, co vám prozradím je, že to stojí za vztek, který zpočátku máte na každého, kdo vás po deseti kilometrové projížďce pošle právě opačným směrem.
Po odstavení auta u výtoku (opak přítoku) koryčanské vodní nádrže a něco kolem půl kilometru po svých (pak šup vlevo do svahu a víc už vám fakt neřeknu!) se před vámi objeví půlkulatý palouček přímo svádějící k postavení stanu. Po malém ukročení pak pluje dál provázen masivem skalisek až k posezení u táboráku, chráněného korunami stromů. Pít s přáteli v tomto prostředí cokoli vám přijde minimálně tak zdravé, jako byste na luhačovické kolonádě kloktali z násosky z porcelánu pramen Dr. Šťastného. A aby ne. Vždyť jsme se taky načekali!

Bylo to po dlouhých zimních měsících jako nádech nad hladinou, pod níž vás někdo nutil minimálně zdvojnásobit svůj osobní rekord v tonutí bez dechu. Odvykl jsem si už nenávidět zimu, může za to ale jaro, že se ji nikdy nenaučím milovat… Další foto zde 

Přátelé,
musím se s vámi podělit o jednu fantastickou zprávu, plně si vědom skutečnosti, že radost nesdílená jest radostí poloviční…

Mnozí z vás, věrných návštěvníků těchto stránek, jistě nepřehlédlo nepopsatelný smutek, který mne zasáhl při nedávném odchodu mého vzácného přítele a spolubojovníka o vědomí národa, souputníka naší permanentní „informační mise“ po středních a vysokých školách, člena legendární odbojové skupiny bratří Mašínů, Milana Paumera.
Prázdné místo po něm způsobilo, mimo jiné, i dočasné pozastavení oblíbených besed o padesátých létech, se kterými jsme v rámci programů garantovaných Konfederací politických vězňů č. 51 řadu let navštěvovali školy. Ano, čtete správně, půlroční pozastavení programu Vězni svědomí-léta padesátá, bylo skutečně pouzedočasné! V diskusích na toto téma mohl být, podle mého, Milan nahrazen pouze jedním ze dvou lidí a to buď Ctiradem či Josefem Mašínovými. Bohužel díky neodvolatelnému rozhodnutí obou bratrů nevkročit na půdu rodné země až do chvíle, kdy v ní nezvítězí skutečná demokracie nad tou předstíranou, to byla věc technicky naprosto vyloučená. Až do dnešního dne! Tedy, ne, že by zde došlo k jimi požadované očistě státního aparátu, policie a justice od zločinců s komunistickou minulostí, to skutečně nepřijde samo, přesto však od zítřejšího rána, tj. 22.2. 2011, obešlu desítky vybraných škol s radostnou zprávou o pokračování přerušené části cyklu Vězni svědomí (téma normalizace s hostem Vl. Hučínem probíhá po léta bezezměny). Ani ve snu by mne totiž nenapadlo, že onu pomyslnou zbraň po spolubojovníkovi svých bratří pozvedne z prachu ruka poslední ikony třetího odboje žijící na území ČR, sestra Ctirada a Josefa Mašínových, paní Zdeňka Mašínová!
Ano, při našem dnešním telefonickém rozhovoru s paní Mašínovou, kde jsem mimo jiné opět zmínil svou lítost nad smrtí našeho společného kamaráda i následně ukončenými besedami, jsem odněkud ze shora dostal nečekanou dávku odvahy a zcela spontánně požádal paní Zdeňku (jak ji spolu s Vladimírem Hučínem důvěrně oslovujeme), zda by v pořadu, jako host, Milana tu a tam nezastoupila. A ona- paní Zdeňka Mašínová, po kratičkém váhání, rázně a po mašínovsku – souhlasila!
Vzhledem ke svému pracovnímu vytížení a v neposlední řadě i věku, si dala sice několik jasných a pochopitelných podmínek, týkajících se výhradně technické a organizační stránky naší spolupráce. Ty však velmi rád akceptuji, proto nám nic nestojí v cestě!
A tak ani usnout nemohu bez toho, abych se s vámi o tuto radost podělil.
A je to. Vkládám sem tento text něco málo po půlnoci, načež ještě doladím nezbytné změny na nabídkových letácích onoho staronového programu a pak, s pocitem dobře vykonané práce, na pár hodin ulehnu. Ráno se totiž po předlouhém půl roce opět rozjede úžasný vlak plný autentických zážitků a neskutečně silných příběhů jedné výjimečné rodiny, která se nikdy, ať už za nacismu či za komunismu, nesmířila s krutovládou zla, lži a bezpráví. Zastavíme s ním i rádi u vás! :-)
Těším se převelice na nová setkání s budoucí elitou naší těžce zkoušené země i na úžasné paní profesorky a pány profesory, kteří si plně uvědomují svou nezastupitelnou zodpovědnost při jejich přípravě a vzdělávání. S úctou k tomuto poslání, Ziggy Horváth

Je to už chvíli, co jsem vás zde informoval o dokumentu mapujícím neuvěřitelná zverstva páchaná komunistickými vrahy na bezbranných občanech „svých“ států. Nebezpečí návratu jejich zvrácené ideologie, byť v modernější formě (viz Paroubek-Filip), je naprosto reálné.

Kdo máte pevný žaludek, shlédněte film The soviet story. Dívejte se a přemýšlejte nad absurditou doby, ve které žijeme. Doby, která umožňuje aktérům zločinných masakrů beztrestně užívat důchodů a označovat hrdiny protikomunistického odboje ústy svých pokračovatelů za vrahy a kriminálníky.

Milí kamarádi,

do tří do rána jsem vám tu klapotal slova díků za úžasné zážitky, které jsem si přivezl ze své koncertní šňůry po severu, leč jinak stabilní administrační systém mého webu neunesl tentokrát ten neskutečný nápor emocí a při ukládání textu prostě zkolaboval a text nenávratně zmizel. Proto jen krátce. Děkuji. Foto zde. Video brzy :-))