Je tomu už dva měsíce, co jsem se cestou z Brna zastavil v olomouckém bytě paní Zdeňky Mašínové. Bylo to jen něco málo dnů po jejím návratu z USA, kde se navždy rozloučila se svým bratrem Ctiradem Mašínem. O vyznamenání, které mu udělil Alexandr Vondra, jsem tady už psal. Byl to zvláštní pocit, držet ho pár dní na to v dlani, společně s jeho sestrou, paní Zdeňkou. Neznám slova, kterými bych vylíčil, co pro mne přátelství s rodinou generála Josefa Mašína znamená.

Jsa po sté začten v knihu knih,
jen tolik říci mohu:
Co je a co není hřích,
je lépe nechat Bohu…

Nad lahví Metaxi,
přemítám – kde tak si,
kde teďka asi si,
Františku z Assisi…

Hanáce se neseró,
kdež krachujó s.r.ó.
kdež se světem šířé krize,
prostě vepnó televize,
zořó a pak nasejó…

Rvala do sebe
kýble maglajzu,
chtěla do nebe,
spadla do hajzlu…

Být kamarádem a oficiálním asistentem Vladimíra Hučína, můžete počítat skutečně s ledasčím. Třeba i s tím, že vám takhle těsně před půlnocí zazvoní telefon a v něm se ozve: „Pane Horváthe, musím urychleně mluvit s panem Hučínem. Je to otázka života a smrti!“ Podobně naléhavé telefonáty pro mne ve zmíněné pozici nejsou ničím novým, na tomto včerejším však bylo něco zvláštní. Na mou otázku, kdo že to volá, odpověděl onen strojově energický hlas na druhé straně: „Doktor Jaroslav Barták.“

Ano, ten Barták, jehož obvinění z týrání svých lehkých asistentek plní poslední dny titulní stránky novin, prosí asistenta Horvátha o pomoc. „Jde o spiknutí struktur StB, které mi usilují o život“ dodává jedním dechem. „Víte, pane Bartáku, takhle to u nás nechodí.“ odpověděl jsem mu klidně a slíbil, že i přes pozdní hodinu zkusím s Vladimírem věc telefonicky projednat. Přidal ještě dvě, tři jména lidí, kteří údajně stojí o jeho likvidaci s tím, že za deset minut z nemocnice na Bulovce, kam se ukryl před vazbou aby získal čas, zavolá.

Vladimír se mé informaci velice podivil. Znal toho chlapa holedbajícího se známostmi, za které bychom se my styděli, také pouze ze zpráv. „Zbyňo, dělej, jak uznáš za vhodné, ale asi by nebylo dobré, aby nás jakkoli spojovali právě s tímto člověkem. Může to být nějaká provokace, znáš ty zmetky, co umí…“ „Znám.“ odpověděl jsem a popřál mu dobrou noc. Přesto mi to ale nedalo a namísto abych vypnul mobil a šel taky na kutě, zavolal jsem našemu právníkovi a kamarádovi, Standovi Devátému. Taky ještě nespal. Náš rozhovor o Jaroslavu Bartákovi trval jen několik vteřin. Jeho obsah si s dovolením ponechám pro sebe. Jedno je však jasné- tento člověk s naší pomocí počítat rozhodně nemůže. Standa ho znal.

O dvaadvacet let později než by svět očekával přichází první nesmělé pocty největším hrdinům protikomunistického odboje. Jak jinak než ve chvíli, kdy leží dotyčný na pohřebním katafalku. Holt, takhle už to u nás chodí.
Vražedné mašinerii poprav, mučením vynucených přiznání a perzekuce elit národa se postavili dvacetiletí kluci. Ne náhodou to byli právě Ctirad a Josef Mašínovi. Požádal je o to ve svém dopise na rozloučenou jejich otec, generál Josef Mašín, bojovník popravený německými nacionálními socialisty v době, kdy tito spolu se spřáteleným Sovětským svazem socialistických republik vesele vyvražďovali Evropu. A opět přichází boj o vědomí národa. Články využívající demagogicky pokroucených faktů z StB-áky dozorovaného seriálu o majoru Zemanovi beztrestně plevelí servry. Co na to říct? Jsem šťasten, že v době soudružského kapitalismu znám osobně Josefa Mašína. Jsem hrdý na to, že jsem s jejich druhem, Milanem Paumerem, směl zasvětit poslední léta jeho života osvětové činnosti na středních a vysokých školách, i že po jeho odchodu pokračuji v této práci se sestrou bratrů Mašínů, paní Zdeňkou Mašínovou.
Brzy se zde objeví videa z naší loňské mise. Dychtiví studenti předávající obrovské kytice paní Mašínové, ani dojatí pedagogové objímající tu drobnou, statečnou ženu jistě nezapadnou do vlny lží, pomluv a překrucování dějin.

Před osmi lety se narodil můj jediný syn, Matyáš Horváth. Před několika hodinami zemřel nejodvážnější bojovník za jeho svobodu, Ctirad Mašín. Se zaťatými pěstmi sedím v křesle před monitorem svého počítače a sleduji zcestné komentáře tupců, kteří naprosto nepochopili o co dvacetiletým Mašínům, Paumerovi, Janatovi, Švédovi a dalším členům jejich legendární skupiny šlo. Národ, který si neumí vážit hrdinů, nezaslouží ve svém čele nic než partu připosraných chmatáků a darmožroutů…

Nemohu si pomoci, ale musím tu poděkovat všem návštěvníkům luhačovického Golfu, kteří vytváří úžasnou atmosféru na desítkách mých vystoupení v této sympatické hospůdce. Když mne loni kluci Borákovi (majitelé) nabídli vykrytí všech volných termínů, nebyl jsem si jist, zda takovou ferkvenci vzájemně vydržíme. Pohoda, kterou je toto místo nabito a lázeňský rytmus střídání hostů jsou však úžasnou esencí k neskutečné jinosti každého večera, který zde společně strávíme. Pokaždé, tak jako naposled včera, se z těchto akcí vracím příjemně unaven se skvělým pocitem, že jsem opět bohatší o další příznivce a kamarády. Děkuji…

PS: Zdravím vás, Kristýnko a Andreji, už se k vám do Mladé Boleslavy moc těším! :-)

Rozhazuje sociální sítě,
onanuje v pronajatém bytě…