Jsou chvíle, kdy jsem na své češství hrdý. Nebývá tomu tak často a když už to přijde, pak rozhodně ne v rámci davové psychózy při úspěších našich sportovních týmů. Má hrdost žije z jiných podnětů. Nedalo by mi jistě mnoho práce vyjmenovat je tady bezezbytku, dnes jsem se ale jako čech opět pořádně zastyděl.

Stydím se za nás, jak nedůstojně, úskočně a se zbabělými argumenty o našem (českém) bezpečí jsme odmítli otevřít dveře svým největším bezpečnostním partnerům. Ti na ně dlouho klepali se žádostí o poskytnutí několka hektarů zaplevelené louky k vybudování protiraketového obranného systému pro Evropu a potažmo i pro zbytek světa. Zděšenými přisluhovači Sovětského svazu (dnes Ruska) vedená protiamerická kampaň u nás- Čechů, neuvěřitelně triumfovala. Rumuni, oproti nám, s touto pomocí nezaváhali.

Můj dlouhodobý postoj k otázkám světové bezpečnosti je obecně znám. Přesto přikládám jeden článek popisující mé aktivity v době, kdy v latríně hloupých výmluv pomalu tonula možnost ukázat se před světem jako rovní hráči na tomto poli. A k tomu jedno foto z vítání presidenta USA, za které mi Hlavní město Město Praha udělilo pořádkovou pokutu 2.000,- Kč. Naštěstí ještě dobře pamatuji doby, kdy bych za tyto názory dostal (od stejných kádrů) nepohodlné svezení Volhou přes Bartolomějskou na Pankrác… A tak jsem šťastný. Popravdě- od cinkání svazkem klíčů (od bytu, vchodu, sklepní kóje a pracovní skříňky) bych větších výdobytků ani nečekal.

Jako noční můra bude se na tváři naší společnosti- představující se jako moderní a právní, zas a zas objevovat jedna nehezká, hluboká vráska – Jiří Kajínek.

O tom, že dnes už dozajista nejlépe napravený někdejší zlodějíček před osmnácti lety nevraždil, nepochybuje téměř nikdo. Lépe řečeno, o tom, že Jiří Kajínek je skutečně pachatelem dvou vražd na Plzeňsku, pochybuje už téměř každý. A přesto zde dál běží trest, který mu dává pouze jedinou jistotu- smrt v cele. Ano, Plzeňský soudce Bouček, pro mnohé nepochopitelně, leč opakovaně, potvrzuje, že jediným možným propouštěcím listem českého vězně číslo jedna má být list úmrtní. Drsný… řekl by můj osmiletý syn.

Bezohledným soudružským kapitalismem vyčerpaná společnost si zde dozajista musí klást otázku- kde bere už bezmála dvacet let neprávem vězněný chlápek tu neskutečnou víru a naději v jiný scénář? Myslím, že na tuto otázku existuje už pouze jediná odpověď. Nevina.

Četl jsem zajímavou knihu o tom, jak zoufalý pokřik soudním verdiktem zaskočených lumpů „Já jsem nevinný“ pomalu utichá v neodbytné rezignaci a mění se v jakési vnitřní smíření, zatímco víra v právo a ve vítězství čehosi nesmrtelného vše daleko přesahuje. Ano, víra v citát načmáraný dodnes jaksi historicky zbloudile (30. března 1920) na vlajku sklesle visící na žerdi nad Pražským hradem, je bezesporu tím, co drží dnes již bezmála padesátiletého Jiřího Kajínka nepochopitelně nad vodou.
Další z řady reportáží vydatně podporujících úvahy o Kajínkově nevině odvysílala dnes večer v cyklu „Soukromá dramata“ televize Prima. Bývalý podnikatel Milan Kolář, na kterého měl být původně najat vrah použitý v plánu „B“ k popravě vyděračů Jandy a Pokoše, vypovídá o tom, že je už dvacet let na výplatní listině skutečného objednavatele vraždy dvou známých grázlů pod pohrůžkou, že to na něj poví. A jakoby mimoděk zde vedou stopy opět ke dvěma bývalým policistům plzeňské kriminálky, všem dobře známým z řady předešlých reportáží.

Inu, nemá to v té naší lhostejné společnosti ona nevidomá dáma s miskami vah nijak lehké. Kdyby nám tak aspoň prozradila odpověď na otázku z nadpisu, možná by se hnuly ledy. Zatím ale všechno naznačuje, že systém, kdy policie velmi úzce spolupracuje s podsvětím, dodnes funguje. Jinak si už totiž nelze zdůvodnit, proč se politici- včetně obou polistopadových prezidentů, tolik bojí znovuotevření této nechutně hnisající kauzy.

Mé aktivity v kauze Kajínek, čtěte zde. Web na podporu J.K. zde

Fakt, že se naše země nachází v hluboké morální krizi, je už natolik odpudivě omletý, že se mi ho až příčí opakovat. Jak jinak ale chcete okomentovat stav, kdy si vrazi naplánují popravu (dejme tomu vaši) ve spolupráci s podplacenými špičkami policie a tajné služby- BIS, která dokonale zahlazuje stopy dohazováním falešných svědků několika neuplaceným policajtům snažícím se rozplést klubko vražedného spolčení? Na ruku jde přitom mafiánům i Státní zástupce, který vydatně pomáhá s odstavením oněch nepohodlných policistů, když se jim nečekaně rychle podaří dostat ve vězení samotného šéfa ruské mafie, takzvaného Vora v zakoně. A tak si na základě křivých obvinění vymění v base zločinci místo se samotnými vyšetřovateli. Tím se kruh uzavírá. Veškeré mechanismy mající za cíl poskytnout občanovi právního demokratického státu nezpochybnitelnou jistotu bezpečí selhávají. Ba co víc- pracují ruku v ruce s podsvětím.

Jistě se zeptáte: Jak je to možné? Kdo to zavinil? Odpověď naleznete v jednom ze zapadlých dokumentů České televize. Těm z vás, kteří už nejste ochotni věnovat hledání odpovědí více než pohled na křiklavý titulek, rád posloužím:

Zásadní polistopadové politické figury zodpovědné za dnešní stav vědomně zaručují beztrestnost mafiím, díky jejichž vlivu si mohou užívat své pochybné postavení. Vysoké posty jsou zde výhradně pro vyvolené, loajální satrapy, každý „nezvaný host“, který by chtěl bez posvědcení těchto struktur do uzavřeného systému proniknout, bude exemplárně zničen (vizpřípad demokraticky zbloudivšího J. Čunka do pozice místopředsedy vlády).

Televizní dokument s názvem Kdyby mě zabili najdete zde. …a o měsíc později pak nacházím tento článek. Boužel, jak jinak, než bez uvedení sebemenší zmínky o podivných okolnostech propuštění špiček ruskojazyčné mafie. Inu, strach a poplatnost našich žurnalistů svým chlebodárcům je už prostě pověstná.

Dlouho, předlouho mě trápila myšlenka, že někde v cele sedí už nekonečnou řadu let neprávem k doživotí odsouzený člověk a doufá, že něco udělám. A já nic. Tedy nepočítám-li svou někdejší nenaplněnou nabídku pomoci advokátce Kláře Slámové. Až nyní…

Desáté výročí útěku Jiřího Kajínka z věznice Mírov se rozhodli připomenout jeho příznivci, se kterými jsem byl už dlouho v tichém kontaktu, akcí na pražském Václaváku. V páteční poledne dne 29. října 2010 jsem tam stál i se svým po střechu naloženým Sharanem. Zvukovou aparaturou napájenou mou benzínovou elektrocentrálou jsme dostatečně nazvučili cca 200 m prostoru v okolí koně a čtyři hodiny několika stovkám přihlížejících pražanů povídali o tom, jak je potřeba něco udělat. Co? No přece donutit ony polobohy v naftalínových talárech k tomu, aby se na základě nových důkazů dostal celý případ z pod koberce znovu na stůl.

Akce byla fajn, noviny o ní psaly velmi pozitivně a já už pomalu spřádám plány na další kampaň.

Foto z akce zde. Video zde

Tento nezpochybnitelný národní hrdina byl po léta mou velkou morální vzpruhou a inspirací. Vzácné chvíle strávené v jeho společnosti mě nabíjely energií a inspirovali k dalšímu boji. Při společných vystoupeních na improvizovaných pódiích, na protestních akcí, desítkách návštěv středních a vysokých škol absolvovaných v rámci pořadu „Vězni svědomí“, či při četných setkáních na společenských akcích, tady všude jsme cítili přirozenou sounáležitost, potřebu a povinnost přispívat k vytváření občanské společnosti a skutečného právního státu. K naplnění těchto přívlastkům bez další, tentokrát skutečné revoluce, totiž chybí naší zemi možná dalších sto let a nejméně dvakrát tolik Paumerů, Hučínů, Štětinů a jim podobných nebojsů.

Dovoluji si vám zde nabídnout pohled na televizní relaci, kde o M. Paumerovi a našich aktivitách hovoří velmi zasvěceně historik Petr Blažek a spolu s ní i na mou první reakci na zprávu o Milanově úmrtí. Vzácně ucelený náhled na Milana Paumera najdete také zde.

Na závěr tohoto povídání se nemohu ubránít hořké otázce: „Jaké je asi právní a občanské vědomí národa, kde jsou vrazi velebeni a skutečným hrdinům je spíláno do vrahů?“

Foto: Praha 2005, Protest před hotelem Olympic, proti světovému sjezdu komunistů. Zleva: Jitka Krystlová (vyšetřovatelka ÚDV), Vladimír Hučín, Jarda Hanuš a Karolína Kaiserová (herci-hnutí Palachovy děti), Ziggy, Milan Paumer, Dita Hanousková.

V takové situaci máte na výběr: buďto dělat, že se vás to netýká, emigrovat či postavit se proti neviditelné armádě mocných, bezcharakterních a všehoschopných zmetků. Zvolil jsem filosofii útěku vpřed. Nesouhlasil jsem s tím, co mi říkali v televizi, nevěřil policii, soudcům ani státním zástupcům. Už nikdy…

Během prvního roku, od onoho jara 2001, kdy s nasazením maskovaného komanda přepadli a zatkli disidenta, chartistu, bývalého politického vězně a následně po deset let nejlépe hodnoceného důstojníka BIS, Vladimíra Hučína, jsem po celé ČR zorganizoval, nazvučil, odehrál a odmoderovat neuvěřitelných 306 protestních akcí.

Sám by člověk sotva co podobného zvládl. Dal jsem se proto dohromady s dalším bývalým disidentem, Petrem Cibulkou. Ten se tv té době snažil prorazit pevná vrata politického systému, uzamčená elitní skupinkou polistopadových výtečníků. Lidé kolem Petra si říkali Pravý Blok. Bylo jich asi třicet, co se dokázali sejít a asi pět, kteří dovedli dlouze diskutovat na téma nutnosti politických změn. Podepsal jsem přihlášku, skončil s podnikáním a ze svých úspor začal financovat kampaň Pravého Bloku (od první chvíle tak trochu svou) za propuštění Vladimíra Hučína. V prvních měsících nám stáli po boku především písničkář Pepa Nos a bratr Karla Kryla, Jan. Společně jsme objížděli naši malou republiku a dělali mítinky. Každé pondělí v Praze, každý další den pak v jiném okresním či krajském městě. Kopírovali jsme přitom jejich písničkářskou šňůru, kdy vystupovali na gymnáziích s pořadem „Nostalgie s Krylem“. Naše role se postupně slévali a já se tak brzy objevil i na jejich školních pódiích. Byl to nezapomenutelný rok kočovného života, života plného zvratů a překvapení. Bez několika hodin skutečně celý rok trvalo, než se otevřely vrata Pankrácké věznice a z nich vyšel Vladimír Hučín.

Kdyby nám tehdy někdo řekl, že bude naší zkorumpované postkomunistické justici trvat dalších šest let, než připustí svůj „omyl“ a upustí od urputných snah naplnit státní zakázku na likvidaci nevinného, nepohodlného člověka a očistí jeho jméno, nevěřili bychom. Bylo to ale skutečně tak. Další stovky protestních akcí, desítky nákladných mnohadenních soudních líčení, odsouzení, odvolání a vše stále dokola… Rád vám to zde popíši jakousi formou pamětí. Bude to ale smutné čtení. Příběh s otevřeným koncem. Více brzy. Ziggy

Nikdy jsem nedokázal nečině přihlížet bezpráví. Od malička jsem se proto často ocital tváří v tvář (přesněji- tváří v hruď) nezřídka i o hlavu vyšším agresorům. Ti mi zpravidla natloukli za nešťastníka, kterého jsem se zastal. Později jsem většinu z bijců dorostl a mnohé i fyzicky převýšil. Zlí kluci však rostli také. A přitvrzovali.

Namísto do očí, hleděl jsem později některým z nich do ústí natažené pistole, jindy zas v zápase na život a na smrt dalšímu páčil z ruky nůž, kterým bodal do zad bezbranného kluka. Bůh stál v těchto horkých chvílích na mé straně.
Čas plynul a můj vrozený neklid provokovali stále více jiní darebáci. Neměli zaťaté pěsti, nože ani pistole. Byli docela jiní. A přitom tak stejní. Jen zalátané kalhoty vyměnili za padnoucí obleky, nacvičené úsměvy, gesta, fráze. Politici.
Polistopadová reprezentace si z politické scény vytvořila dokonalé kriminální prostředí. Bez punčochy přes hlavu a relativně bez rizika zde můžete uloupit mnohem více peněz, než najdete v trezoru kdejaké banky. Velké zločiny je samozřejmě možné páchat pouze ve zločinném spolčení s policií, justicí a státním zastupitelstvím. A i to by bylo málo, kdyby média nemlčela, či v případě potřeby dokonce i aktivně nemlžila.

Celé divadlo má samozřejmě nejen své herce, ale i neviditelné režiséry. Ti sedí v úřadovnách BIS, v temných zákoutích Úřadu Vlády, v ddozorčích radách obřích korporací, pokud ovšem přímo nenašeptávají politikům z pozic jejich tzv. poradců (viz případ Miroslava Kalouska, kterého dodnes zřejmě řídí jeho „bezpečnostní poradce“) co, jak a kdy udělat.
Sem se spontánně přenesl můj věčný boj se zlem.